Vyjely jsme z Prahy v 6:30 ve středu 9.července. Wigo byl naložen až po stříšku a v 6:31 odmítla navigace spolupráci. Naštěstí jsme měly mapu obřích rozměrů – pokud jsme jí ovšem chtěly přeskládat do rozumných rozměrů, musely jsme všechny tři vystoupit – mapu rozložit někde v poli a za pomoci několika bojovnických hmatů ji opět přeskládat do velikosti, která by mi nebránila ve výhledu z okna ..
V pravé poledne byla dobyta kvóta Český Těšín, kdy přejezd hranic, se díky kráterům v silnici stal bojovou hrou na autodromu. Ségra později tvrdila, že hluboko v asfaltu byl zašlápnut jeden retardér. Po stopadesátém marném pokusu o spolupráci byla gpska nenávratně zahozena hluboko do batohu. Naštěstí holky se projevily jako machři navigace a na rozdíl ode mě, která jsem před každou křižovatkou a kulaťákem vykřikovala: „Kudy teď? Kam mám jet“ vždycky s ledovým klidem byly schopny odpovědět a popostrčit nás tak zase o kus blíž k cíli. Orientaci jsme ztratily jen jednou a to ve skutečně „malebném“ městečku Bielska Biela, kde někdo schválně zcizil ukazatel na Krakov.
Tudíž jsme se do Krakova vřítily kolem 3 odpoledne a s neskutečným odpichem a švihem jsme prolétly centrem města a neomylně našly kemp Smok, nevídaně to komfortní místo s obchodem , kuchyňkou, teplou vodou a nočním osvětlením – i to místečko u septiku pro karavany, nám ten mladík ve výstražné vestičce, vybral vskutku pěkné. Ovšem recepční vyžadovala angličtinu a já tudíž volám: „Kam se poděl slovanský duch?“
Po teplých Gambáčích z domoviny a studeném polském Zywieci, kávě, sprše a skutečně lahodných párečkách z Alberta jsme si dopřály výhled do krajiny, otevřely další pivo a po zhodnocení, že těch 590km byla pěkná dálka, jsme vyhlížely tmu, abychom se mohly svalit do stanu – což se nám podařilo už v půl desátý.. usínala jsem s vidinou zadků aut a pruhů na silnici ..
Ráno bylo rozverné – s batohy na zádech jsem vyrazily směr zastávka busu - sice tam byl přechod pro chodce, jenže každej řidič byl stižen slepotou a mastil to tam stodvacítkou, vkročit do silnice se rovnalo sebevraždě, po vytrvalém číhání a vykřikování .. „tak po tom stříbrným .. nene po tom žlutým.. ne, tak zase ne .. počkej po tom šedivým“ ..konečně asi dvě vteřiny nikdo nejel, tak jsme to přeběhly a libovaly si, že zpátky už vystoupíme na straně kempu. Autobus už taky něco pamatoval, ale do města nás odvezl, tam jsme přesedly na tramvaj a dojely až k Wawelu – nějak neplánovaně – po tom co jsme si tu monumentální slátaninku slohů prošly a něco se nám moc líbilo, jsme se pustily do údolí – hledat židovskou čtvrť Kazimier a taky nějaký obchod, kde si ségra koupí nějaké oblečení na svatbu .. nekoupila si nic, ale asi po dvouhodinovém bloudění a jedné odporně chemické zmrzlině, jsme našly židovský hřbitov, kde se mezi vyvrácenými náhrobky plazil břečťan až do korun stromů. A tak jsme se přes židovskou čtvrť vrátily až na krakovské náměstí, které se jmenuje Rynek Glówny a všude tam prodávali preclíčky, tam jsme nezaváhaly a taky si jeden daly, no byl to takovej mega preclík, ale já měla děsnej hlad, tak jsem ho celej zpráskla, pak jsem si půl hodiny oprašovala drobky z trička.. Monika vyvalovala oči a funěla, ale taky ho dožvejkala a pak jsme se odvalily do Soukenice, což byl kdysi vyhlášený trh a teď už je to jen lákadlo pro turisty a mají tam samý vykuchaný divočáky, jantar a bábušky – hnus!
Večer v kempu jsme se napily na úspěch výpravy a zítřejší další etapu, pěkně jsme se picly a když desátá večerní odbila opět jsme se zřítily do stanu.
***
