Zumbamánie aneb Tančím, tančíš, tančíme

Zumba. Tak to je pojem, který hýbe světem milovnic pohybu. Ač se mezi tyto pohybové nadšenkyně neřadím, i tělocviku ve škole jsem se vyhýbala, i já jsem nakonec zumbamánii podlehla a vyrazila zjistit, co s tou zumbou všichni mají.

Povědomí o tom, co vlastně zumba je, ke mně pronikalo pozvolna. Nejdřív jen pár zmínek v okruhu známých a kamarádek. A nakonec zumba pronikla i do mého bezpečného uzavřeného světa matky na mateřské. Probírala se v obchodě, kde jsem kupovala synkovi oblečení, byla opěvována tetou na rodinných sešlostech a jako téma hovoru se nevyhnula ani hodinám našeho plavání pro mrňata.

A všichni na ni pěli jen chválu. Jak je úžasná. Jak je zábavná. A navíc, koho by nenalákalo tvrzení, že za hodinu můžete spálit až 1100 kcal! Především jste-li už devět měsíců po porodu, ale pořád na to svádíte kila navíc, kterým se evidentně zalíbilo ve vašich rizikových partiích.

A co že to ta zumba je?

No, je to něco mezi cvičením a tancem. To vše na latinsko-americkou hudbu. O jejím původu se dočtete totéž co o původu penicilinu. Vznikla náhodou. Před 11 lety, kdy ještě frčel aerobic, jakýsi kolumbijský cvičitel Alberto Perez údajně zapomněl kazetu s hudbou, a tak na svou hodinu aerobicu přinesl to, co měl zrovna v autě. Naštěstí pro zumbařky (a zumbaře) neposlouchal ani techno ani metal, ale právě latinsko-americké taneční skladby.

Improvizovaná hodina prý všechny tak nadchla, že si vyžádali další a další a další… A tak byl vytvořen nový fitness styl, který obletěl už přes 80 zemí a své skalní příznivkyně si našel i u nás.

Já jsem od přírody tvor poněkud líný a cvičení mě nebaví. Ne že bych se nehýbala, při pendlování s kočárkem mám pohybu celkem dost. Ale posilovnám a dalším tělotvarujícím aktivitám jsem se vždycky tak trochu vyhýbala. Tedy, jednou jsem zkusila aerobic. Ale nechat na sebe řvát pokyny, kterým nerozumím a připadat si jako poskakující koza se mi moc nelíbilo, a tak jsem zanevřela i na tuhle záležitost.

Všichni mi ovšem tvrdili, že zumba je jiná. A hlavně, těch slibovaných 1100 kcal, kterých bych se potřebovala jednou za čas vážně zbavit…

A tak jsme společně s kamarádkou a sestřenkou vyrazily. I když ani to se neobešlo bez potíží. Nejdřív bylo nutno přesvědčit tatínka, že je i v jeho zájmu synka na tu hodinku pohlídat, jestli chce mít doma zase přitažlivou manželku. A pak bylo třeba najít vhodný cvičební oděv. Po půlhodinovém zběsilém hledání ve skříni plné věcí, které jsou mi přes prsa nebo přes boky malé, jsem nakonec vhodný úbor našla. A tak nám kromě mé lenosti, již jsem pro tuto chvíli byla nucena potlačit, nám už nic nestálo v cestě.

V tělocvičně jsem si pro jistotu vybrala místo co nejdál od předváděcího podia a také mimo dosah všech zrcadel. Stačí mi, že se při cvičení trapně cítím, nepotřebuju vidět, že tak i vypadám.

Cvičitelka Majka byla naštěstí milá a neřvala na nás, takže se mi hned ulevilo. Když ovšem pustila první skladbu, svižnou salsu, a začala nám ukazovat kroky, myslela jsem si, že uteču. Nohy se mi do sebe motaly a když jsem měla ještě navíc přidat ruce, byla jsem ztracená.

Ale světe div se, jakmile jsem se do toho dostala, šlo to skoro samo. A vážně to byla zábava. A taky dřina. Všechny jsme byly zpocené i za ušima, ale všechny jsme se usmívaly. Skvělé je, že při zumbě si člověk vážně nepřipadá jako poskakující koza, právě naopak. Když přijde na kloub tomu neustálému vlnění v bocích, za chvíli si připadáte skoro sexy. Tedy, nebýt toho potu a spokojeně strhaných výrazů.

Takže i když mi po návratu domů slovo pohyb, přišlo vyloženě sprosté, příští hodinu si určitě nenechám ujít. Tedy pokud tatínek pohlídá. A ačkoli se nechystám rozšířit řady zumbafanatiků, vřele ji doporučuji.

Zumbě zdar!