Velký brácha

Sama jsem velká ségra. Tedy už pár let jsem, co do velikosti, rozhodně menší, ale ten rok a půl o který jsem na světě déle, mě zkrátka na velkou ségru tituluje. A přiznám se, že jsem nikdy po starším bráchovi netoužila. Ten mladší mi bohatě stačil.

Ale mám kolem sebe spoustu holek, které si vždycky staršího bráchu přály. A to hlavně v době, kdy se začínaly poohlížet po klucích. Zejména po těch starších, vyšších a nedosažitelnějších. V takovém romantickém rozpoložení byla představa, že díky staršímu bráchovi budou mít dveře do klučičího světa otevřené, víc než lákavá (a většinou taky naivní).

Mě to nijak moc netrápilo. Jednak mě v onom citlivém věku zajímaly většinou spíš knížky než kluci. A jednak můj mladší brácha hrající hokej měl kolem sebe dostatečné množství vysportovaných kluků různého věku, z nichž kamarádku naparující se starším bratrem braly mdloby. Neboť její bratr byl sice starší, ale byl to šachista a jeho brýlatí, hubení a bledí přátelé nechávali většinu dívčích srdcí zcela chladnou.

Až s vlastními dětmi jsem začala kouzlo staršího bráchy chápat.

Když totiž o svého malého sourozence pečuje starší sestřička, je to sice roztomilé, ale tak nějak přirozené. Když ale vidíte malého kluka, kterak vede mladší sestřičku za ruku a statečně od ní odhání nebezpečnou včelu, je v tom něco archetypálně rytířského a ženské srdce přitom taje.

Náš Matýsek Amálku sice ještě za ruku nevodí, neboť Amálka se zatím pouze plazí, přesto se zárodky velkého bráchovství začínají objevovat a já při pohledu na toho malého ochránce jihnu.

Ačkoliv většinu času se Matýsek snaží svou sestřičku ignorovat, případně, je-li rozladěn její vlezlostí a „nevhodným“ chováním, snaží se ji usměrňovat. Objevují se i chvíle, kdy Matýsek do Amálky nešťouchá, neodtahuje ji od svých mašinek ani se ji rázným „tíííchooo“ nepokouší zavřít pusu.

V takových chvílích si k ní sedne a s výrazem učitele ji za pomoci knížky poučuje, kde jezdí traktor a jak dělá kráva. Ochotně jí staví komíny z kostek, které Amálka do pěti vteřin s nadšeným smíchem bourá. Půjčí jí („ale jen na malou chvíli, Amí“) své oblíbené autíčko a sleduje ji pohledem pyšného rodiče.  Nebo mi hrdě hlásí, že Amálku hlídá a důležitě ji drží za triko, aby nevypadla z kočárku.

Optimisticky tedy doufám, že mu to vydrží co nejdéle a Amálka se bude moci pyšnit starším bráchou, kterého jí budou závidět všechny kamarádky. (Jen aby Matýsek nebyl šachistou.)