Tiskárna a já

Tak jo. Beru zpět tvrzení, že navozování trapných situací je doménou dětí. Den poté, co jsem dopsala článek s názvem Jak jsem se přestala stydět, pojednávající o tom, kterak mě děti učí odolnosti vůči trapným situacím, dal mi Vesmír hezky za vyučenou a ukázal mi, že stydět se umím pořád, červenat taktéž, a že má odolnost vůči trapným situacím je pouhou iluzí.

V pátek jsem absolvovala první školní den.

Samozřejmě jsem úplně zapomněla na zápis a nutnost mít sebou loňské vysvědčení a seznam zapsaných předmětů. V univerzitní knihovně jsem se tedy přihlásila do univerzitního systému s tím, že vytisknu, co je třeba.

Chyba lávky.

Tiskárny v budově nefungovaly. Laskavá paní knihovnice mě informovala, že si potřebné dokumenty musím poslat do vedlejší budovy do tiskového centra, kde si je následně budu moci vytisknout. Zeptala jsem se, pro jistotu dvakrát, jak se k fungujícím tiskárnám dostanu a suverénně vyrazila.

Tiskárny se nacházely ve dvou prosklených místnostech. Logicky jsem vyrazila do té, v níž seděl chlápek, od něhož jsem si slibovala pomoc. Trochu otráveně mě po mém dotazu odeslal do vedlejší místnosti. Tam jsem, tváří v tvář obří tiskárně zjistila, že bez pomoci to asi nepůjde.

Spolužačky, které již v hale vyplňovaly potřebné papíry mě poslaly zpět k chlápkovi, u něhož jsem si měla nabít studentskou kartičku. Následně jsem měla přejít do místnosti s tiskárnou, přiložit kartičku ke čtečce a tisknout.

Fajn.

Potupně jsem se vrátila k chlápkovi. Nabila. Přešla vedle k tiskárně a začala hledat čtečku na kartu.

Poté co jsem už s výrazem beznaděje objela kartou celou tiskárnu, včetně všech záhybů a výčnělků, ve snaze čtečku objevit „hmatem“, všimla jsem si, že čtečka je na zdi za tiskárnou.

Vděčná za to, že mě nikdo neviděl jsem přiložila kartu a tiskárna naštěstí začala pracovat. Ulevilo se mi. Ovšem ne na dlouho.

Když byl tisk ukončen, zjistila jsem, že jsem opět v koncích, jelikož netuším, kde papíry z tiskárny vylezly. Už jako totální idiot jsem začala tiskárnu znovu obhlížet a hledat. V tu chvíli do místnosti nakráčel hezký kluk asi v mém věku a s milým úsměvem se zeptal, jestli nepotřebuju pomoct.

Celá rudá, s vědomím, že mé marné boje s tiskárnou zřejmě neunikly studentům v počítačové učebně naproti, jsem klukovi přiznala, že tisk už jsem zvládla a teď mi zbývá jen najít vytištěné dokumenty. Kluk se tedy sehnul, vytáhl z tiskárny papíry a já s tichým díky rychle vyklidila pole.

Už chápu to rozhořčení naší paní docentky nad tím, co za studenty teď berou na vysoké školy. Od pátku totiž patřím k těm, kteří dělají vysokoškolákům ostudu.