Ranní honička

Vypravit se někam na čas je pro mě úkol vskutku nelehký. Vypravit se na čas s dětmi, to je učiněná kovbojka. Ale vypravit se na čas s dětmi a ještě k tomu hned ráno, to je v podstatě čirá fikce.

Přesto se blíží doba, kdy se o tuhle nelehkou disciplínu budeme pokoušet téměř denně. Je proto načase vypilovat strategii a s vervou se vrhnout do tréninku.

Jako třeba včera ráno.
 
Místo určení: zubařka v Pardubicích
 
Čas určení: 9:00
 
Čas potřebný k přesunu z domu k zubařce: 30 minut
 
Večer jsem připravila dětem i sobě oblečení, svačinu, sbalila kabelku, napsala lísteček: Nezapomeň si včas zatopit v autě, abys nemusela škrábat! a budík na mobilu nastavila na sedmou. Upokojena představou, kterak jsem si vše krásně naplánovala i s časovou rezervou, jsem zalezla do postele.
 
Ráno mě překvapilo, že v sedm už není tma. Ale jakmile jsem se rozkoukala, zjistila jsem, že sedm bylo před hodinou a děti, které mi obvykle touhle dobou už dávnou skáčou po hlavě, stále tvrdě spí.
 
Budík za mé zaspání ovšem nemohl. Zvonil. Ale v kuchyni.
 
8:00 Přemítajíc nad ranními aktivitami, jež je možné oželet, jsem zamířila do koupelny. Právě jsem se pokoušela řasenkou zvýraznit zemdlený výraz v obličeji, když dovnitř vrazila zběsile poskakující Amálka s hlasitým „čůlat!“. Leknutím jsem si málem vypíchla oko, Amálce se podařilo vymáchat pyžamo v nočníku a do toho přisupěl Matýsek se slovy „k žádný zubazce dneska nejedu!“.
 
8:05 Své zušlechťování jsem odložila na neurčito, přemístila se do kuchyně k přípravě snídaně a jala se „radostně“ motivovat děti k závodům v převlékání.
 
8:15 Nevyšlo to. Nakonec jsem je musela obléknout sama. 
 
8:25 Děti byly převlečené a nasnídané. Já poletovala po domě polonahá, hladová, s jedním nalíčeným okem a na Matýskovy antizubařské řeči reagovala asertivním omíláním věty „promluvíme si o tom v autě.“ 
 
8:28 Auto!!! Zapomněla jsem v něm zatopit. Přes podprsenku přehazuju kabát a vybíhám před dům. Důchodce venčící psa mě s pozdviženým obočím zdraví.
 
8:30 Nejvyšší čas vyrazit, máme-li přijet akorát na devátou. Děti oblečené, já oblečená, věci připravené u dveří. V tu chvíli Amálka volá: „kakat!“
 
Přiznám se, že můj dokonalý ranní plán sice nepočítal s budíkem zapomenutým v jiné místnosti, ale i přesto by se situace zachránit dala. Ovšem projevy Amálčiny vylučovací soustavy byly jak mimo plán, tak mimo mé manažerské kompetence.
 
8:40 Všichni vyprázdnění, oblečení a přichystaní v autě. Konečně vyrážíme. 
 
Cestou Matýsek uznal, že by si zub měl nechat vyvrtat a já zvládla třicetiminutovou trasu stáhnout téměř o deset minut. Jsme borci!
 
U zubařky jsme ale nakonec stejně čekali. Maty však prokázal své hrdinství v zubařském křesle, když si naprosto suverénně nechal spravit i zablombovat zub!!! A já si až doma všimla, že mám stále nalíčené pouze jedno oko.
 
Nezbývá tedy než vylepšit strategii a doufat, že s příchodem třetího potomka a nástupem dětí do vzdělávacích institucí, se stane zázrak a naše ranní odchody budou plné klidu, pohody a bez stresu. (Aneb snít se musí a trocha blažené naivity snad člověku neublíží.)