Pat a Mat v sukni

Ke značné nelibosti blízkého okolí jsem založením chaotik. Mívala jsem problém již ve školních letech, kdy jsem bezradně stávala před zpřeházenou skříní nevěda co si obléct a na poslední chvíli pobíhala po pokoji a balila školní pomůcky, přičemž jsem vždycky něco zapomněla. Někdy svačinu, jindy domácí úkol a jednou i celou školní tašku (což jsem naštěstí v půli cesty do školy zjistila).

S narozením dětí jsem byla nucena pokusit se vypracovat univerzální bojový plán pro opuštění domova v daném časovém úseku. Přesto nejsem schopna vyhnout se spěšným návratům pro zapomenuté nezbytnosti. Děti jsem naštěstí ještě nezapomněla nikde, ač mi to můj milovaný bratříček prorokuje již od prvního těhotenství.

Skutečným prubířským kamenem mého téměř beznadějného snažení o hladký průběh odchodů z domu se stal minulý víkend, kdy jsem se díky manželovým pracovním povinnostem stala slaměnou vdovou a propadla iluzi, že nejjednodušší bude, vydám-li se s dětmi na víkend k babičce.

První nesnáz v podobě mé absence orientačního smyslu vyřešila moje za všech okolností praktická maminka, když mi od kolegy  vypůjčila GPS navigaci. Jen díky tomu jsem později vyrážela s pocitem, že mé šance na to, abych se ve spleti české silniční sítě ztratila, jsou téměř nulové.

S ohledem na polední spánek svých ratolestí jsem odjezd naplánovala na dvanáctou hodinu. Zdálo se, že mám tedy dost času. Přesto jsem po celodopoledním balení byla zbrocená potem. A okamžiky, kdy mi na noze visel synek a u prsu dcerka., zatímco jsem povlávala domem a nesystematicky kupila hromádky potřebného šatsva, hraček a pampersek, nepatří zřejmě k těm, na něž budu jednou s láskou vzpomínat.

Nakonec jsme vyrazili jen s hodinovým zpožděním oproti původnímu plánu. Dokonce jsem na manželovo výslovné přání nezapomněla zkontrolovat všechna okna, a hlavní dveře zamknout div ne na petlici. Ačkoliv mám dojem, že případnému zloději by stačil letmý pohled do oken, aby nabyl dojmu, že ho, vzhledem k všudypřítomnému nepořádku, již někdo předběhl.

Když jsem do svého maličkého auta naskládala kočárek, zavazadla a vzpouzející se děti, měla jsem dojem, že mám vyhráno. Ovšem po několika neúspěšných pokusech přilepit na sklo GPSku se pocit vítězství vytratil. Rezignovala jsem tedy a popoháněna dětským řevem navigaci pouze položila na palubní desku. Což se v první prudší zatáčce ukázalo jako velice špatný nápad. Po třetím zastavení a vylovení navigace zpod pedálů se mi ji konečně podařilo připevnit na sklo tak dokonale, že při příjezdu do cíle jsem strávila několik minut jejím odlepováním.

Každopádně zbytek cesty proběhl v poklidu a do cíle jsme dorazili živí a zdraví. Po pravdě řečeno, někteří z nás až moc živí. Vřískající Amálka se ihned po mém mistrně zvládnutém zaparkování mezi dvě obří závěje začala dožadovat své dávky mléka a Matýsek propuštění z autosedačky.

Když jsem vysvobodila děti z auta, na záda nasadila krosnu, do jedné ruky uchopila autosedačku a do druhé příruční kabelu spolu s obří ikea taškou plnou dětských propriet (nočníkem počínaje a plyšovým krtkem konče) vyrazili jsme se po zledovatělém chodníku k nedalekému paneláku.

Až v půlce cesty mi došlo, že jsme v autě zapomněli kočárek. Doklouzala jsem se tedy zpět k autu, zatímco Matýsek se fanaticky vrhal do závějí, z nichž mu posléze zůstávaly koukat jen třepotající se nožky.

U auta jsem nakupila zavazadla na kočárek, navrch položila autosedačku, cestou vysvobodila mokrého synka ze závěje a v domnění, že teď už nás čeká jen teplý čaj a taky toaleta, dorazila k domu. Tam nás ovšem čekala poslední zkouška. Výtah. Dle mého názoru mnohem menší výtah, než si pamatuju z dětství.

Jestli jste někdy zhlédli díl seriálu A je to!, kde Pat a Mat stěhují do bytovky klavír, můžete si snadno místo těch dvou představit funící ženu v sukni a místo klavíru do výšky naložený kočárek s na vrcholku usazeným kojencem. Jako bonus kolem pobíhající dvouleté šídlo dožadující se práva zmáčknout čudlík.

Do výtahu jsem nás naskládala až na třetí pokus, kdy na kočárku bylo navršeno vše včetně Matýska a krosny a já jsem se stojíc na jedné noze tiskla ke stěně výtahu. A v duchu si přála, abych tenhle dům nemusela nikdy opouštět a podstupovat to martýrium znovu.