O mluvících ženách a mlčících mužích

Věděli jste, že někdo si dal tolik práce a spočítal průměrné množství slov, které ženy a muži vypustí za den z pusy? Já jsem to zjistila (mimo jiné), při učení se na jednu ze zkoušek. Mám dojem, že ze značného objemu učiva mi v hlavě zůstalo už jen tohle. A to hlavně proto, že se jedná o informaci užitečnou při snaze pochopit mužské pokolení.

A jaké že jsou tedy výsledky výzkumu? Tak tedy. Zatímco společenské až ukecané ženy mají na kontě 26 tisíc slov denně. Mlčenliví muži hrubě zaostávají a se svými deseti až dvanácti tisíci slovy denně jsou až k smíchu. Nebo možná k pláči.

K pláči zvláště v tom případě, že s nimi sdílíte společnou domácnost. To se pak můžete třeba na hlavu stavět, ale jsou chvíle, kdy z muže nic jiného než protivné „hmm“ nedostanete.

Chodí-li žena do práce a žije-li vlastním společensky bohatým životem, problémy zpravidla nenastávají. Vědoma si mužovi neochoty komunikovat a diskutovat nabaží se konverzace přes den. A když má muž štěstí, dostaví se mu žena domů až ve chvíli, kdy svých 26 000 slov vyplácala s kolegyněmi a kamarádkami.

Horší je to v případě, kdy žena pracuje osamoceně. Případně je doma na mateřské. Taková žena logicky očekává, že když celý den mlčela či mluvila jen sporadicky, s příchodem muže si vše vynahradí. Chyba lávky. Muž dorazivší z práce vysílen a se svou denní slovní kapacitou vyčerpanou, by se často raději vrátil do práce, než aby konverzoval.

A to i přesto, že mu nabízíte k hovoru tak zajímavá témata. Třeba první zoubek společného potomka. Sousedčino trápení s nevěrným manželem. Dilema zda k večeři připravit kuře s brambory či rýží. Nebo fakt, že váš dvouletý prvorozený flirtuje přes plot s holčičkami ze školky.

Muže to sice zajímá (někdy), ale reagovat již není schopen (většinou). Což ženu pochopitelně irituje. Zvláště, jsou-li jejími společníky po většinu dne pouze děti, které vzhledem k věku konverzaci příliš neholdují. A když ano, je to konverzace poněkud stereotypní. (Říkat básničku po desáté může být ještě docela legrace, ale musí-li ji člověk opakovat během hodiny po sté, své kouzlo ztrácí i sebelepší poezie.)

Není se čemu divit, že „nevymluvená“ žena vyhledává konverzaci kde se dá. Nejsou-li právě k dispozici kamarádky postižené stejným osudem postačí i prodavačka v obchodě nebo pošťačka za dveřmi. Stačí pár frází o počasí a odpověď, alespoň o málo sofistikovanější než od batolete, a den je hned zajímavější.

Muži, uzpůsobení lovu a tichému čekání na kořist, však ženskou potřebu neustále žvanit evidentně nechápou.

A nám, milé ženy, proto nezbývá nic jiného než se s tím smířit, protože s největší pravděpodobností ze svých mužů vích než těch 12 tisíc slov za den stejně nedostaneme. I kdybychom se na tu hlavu stavěly.