O dobrých lidech

Poslední dobou se kolem mě šíří pesimismus ohledně lidské dobroty a nezištného jednání. Hodně se remcá nad tím, jaká je zase ta dnešní mládež (ačkoliv slova dnešních důchodců: „To za nás…“ pronášel prý už Sokrates). Nadává se na řidiče MHDéček ujíždějící před nosem. A kroutí se hlavami nad nesoudností jedinců, kteří ani tu těhotnou, nepustí sednout.

Nebudu tvrdit, že taky občas nemám chuť si postěžovat. Třeba na toho chlápka, co nás dnes protroubil na přechodu, protože nám přecházení trvalo moc dlouho. Ale čím víc se usmívám, tím větší mám štěstí na lidi kolem sebe (ten řidič můj úsměv zřejmě dobře neviděl).

Nedávno mi dva lehce pubertální kluci sami nabídli pomoc s kočárkem do schodů. A Matýskovi přitom říkali frajere. Radost jsme měli všichni. Zejména Matýsek, který byl na své frajerství náležitě pyšný.

Nebo dnes, chvíli po tom, co jsme prchli z onoho přechodu.

Amálka v šestnácti měsících konečně dosáhla velikosti potřebné pro opuštění autosedačky pro miminka a bylo na čase pořídit novou. Vyrazili jsme do obchodu. Já zkonzultovala s prodavačkou vhodný typ, Matýsek vybral barvu a Amálka měla radost, že může courat po krámě.

Horko těžko jsem přesunula děti i poměrně těžkou autosedačku z druhého patra na parkoviště. To se ovšem ukázalo, jako ta snazší část. Překypujíc sebedůvěrou jsem se totiž rozhodla, že autosedačku rovnou přiděláme a tu starou šoupnem do kufru.

Za nadšeného skandování dětí jsem odstranila malou sedačku a začala zkoumat systém připevnění u nové. Ač mi to před deseti minutami prodavačka dvakrát názorně předváděla, moudrá jsem z toho nebyla.

Nu co, máme návod. 

Bohužel, návod byl ukryt v zádech autosedačky a vyndat ho se ukázalo nad mé rozumové schopnosti. Sebevědomí mi značně pokleslo a děti se začaly nudit.

Ve chvíli, kdy jsme stáli nad autosedačkou jak tři oukropečci a já se Matýskovi snažila vysvětlit, že maminka sice není úplně blbá, ale tu sedačku tam asi nepřidělá, se objevila naše záchrana.

Kolemjdoucí muž mě zaslechl a nabídl pomoc. S jejím přijetím jsem trochu váhala. Ne snad, že bych pomoc nepotřebovala. Ale přeci jen, ukazovat cizímu člověku vnitřek auta, v němž to vypadá jako v nevykydaném výběhu nezvedených sušenkožravců, jsem se trochu styděla.

Jenže pán se nedal a po jeho konstatování, jak je „zajímavé“, že to ve všech autech, kde se jezdí s dětmi, vypadá stejně, jsem se uklidnila. A s radostí se jala nevyžádaně radit s montáží.

Po velké děkovačce milému pánovi jsme vyrazili k domovu. Děti nadšeně výskaly nad novou autosedačkou a já se spokojeně usmívala. Jednak proto, že si můžu odškrtnout další položku na seznamu nejnutnějších nutností. A jednak proto, že po světě pořád chodí lidé, kteří vám jen za ten úsměv ochotně pomůžou.