Mé studium s dětmi

Právě jsem dopsala seminární práci na téma nejčastější poruchy chování dětí a s velkou radostí odkládám literaturu, k tomuto tématu nashromážděnou, někam hodně hluboko do „útrob“ knihovny (alespoň do státnic). Ale ne proto, že by mě to tak hrozně nebavilo. Jen je značně deprimující neustále pozorovat vlastní, evidentně naprosto zdravé, spokojené a neporuchové děti, analyzovat jejich projevy a porovnávat je s příznaky v literatuře.

A to je jen jeden z mých vysokoškolských problémů.

K nim při studiu s dětmi samozřejmě patří nedostatek času na jakoukoliv soustředění vyžadující činnost, problematická hlídací logistika i skripta poznamenaná potomkem v orálním stádiu poznávacího vývoje. Dále pak odbíhání z přednášek na kojení případně s telefonem na chodbu při řešení akutních problémů s počůraným synkem či plačící dcerkou. Noční vysedávání nad seminárními pracemi a hrátky na pískovišti s učebnicí psychologie. A v neposlední řadě chaotické až anarchické fungování domácnosti v době zkouškového, kdy většinou není co jíst, není co si obléct a nepořádek narůstá do obludných rozměrů.

Navíc vzhledem k zaměření mého studia na děti, a to zejména děti problematické, v kombinaci s mou přecitlivělou až hyperprotektivní povahou a sugestivní myslí je pro mě některé učivo poněkud nervydrásající.

Například v prvním ročníku, kdy jsem psala práci o opožděném vývoji řeči a neustále nervózně pokukovala po Matýskovi, který si v roce a čtvrt vystačil s mámou, tátou a znakem pro slona a pití. Nebo při učení se o autismu, při němž mi Matýsek dělal společnost, a aniž by mě k zábavě potřeboval neustále si stavěl autíčka do řady a na mě ze skript blikal popis příznaků kde v rámci repetetivního chování stálo opakované tvoření řad z hraček na prvním místě.

Na druhou stranu je jednou za čtrnáct dní docela příjemné vyrazit mezi lidi starší dvou let. Člověku to hned otvírá nové obzory. Navíc odpadá nutnost obléknout se vhodně k plácání báboviček, přeskakování kaluží nebo indiánskému plížení po koberci a já si tak můžu dovolit vzít si třeba i punčocháče.

A když pak odcházím ze zkoušky, v indexu za jedna a před majestátní budovou univerzity se mi do náručí vrhá potomek s radostným: mamí, nechybí mi ke štěstí snad nic.

Takže studiu zdar a studujícím matkám především!