Jak to vypadá, když matka padá

Pamatujete si období, kdy jste domů pravidelně přicházeli s rozbitými koleny? Nebo jste byli něžné dámy či distingovaní gentlemani už od peřinky a na kolenou nemáte ani jizvičku?

Já se přiznám, že sukničky a šatičky jsem sice milovala, ale zpod nich mi s železnou pravidelností vykukovala kolena plná modřin a krvavých šrámů. Těžko říct, jestli je to tím, že jsem vyhledávala klukovské aktivity nebo jsem měla již od útlého věku problém s koordinací pohybů.

Nutno podotknout, že jizvy mi zůstaly a sklony k zakopávání o vlastní končetiny taktéž.

Není to tak dávno, co mé náctileté já utržilo šrámy nejen na nohou a kalhotách. To se tak někdo snaží vypadat atraktivně a dospěle. Sebevědomě si to vykračuje po přechodu. Z auta píská pohledný kluk. Když tu najednou se ona osoba jak široká tak dlouhá natáhne přes silnici.

Sebevědomí je v tahu. Kalhoty taky. A kluk v autě neví, jestli se má smát nebo brečet nad někým tak nemotorným, kdo je schopen podrazit si vlastní nohy.

Jeden by čekal, že s mateřstvím se to srovná. Koneckonců, rodič by měl jít příkladem.

Ale ono ne. Včera se mi dokonce podařilo téměř přizabít sebe i obě děti najednou. Jsem kadet.

Matýsek je na sebe sice opatrný (po mamince to tedy nemá), ale občas má taky hovězí nápady. Dáváme si takhle závody, kdo bude dřív u rybníka. Matýsek na novém šlapacím kole a já s Amálkou na zádech v Manduce. Když tu náhle Matýsek zcela iracionálně stočí řízení a zašlápne to přímo před mýma nohama.

Neubrzdila jsem to. Matýska jsem srazila z kola. Sobě sedřela ruce i nohy. A Amálce způsobila šok, když mi málem přelítla přes hlavu.

Matýsek brečel asi minutu. Pak na svou modřinu na tváři zapomněl.

Já se belhala domů jak po srážce s traktorem a zoufale si ohledávala pohmožděné končetiny. Zase to odnesly kalhoty, tímhle tempem mi brzy dojdou. Po vysvlečení dětí i sebe jsem se s úlevou zhroutila na zem a jala se hořekovat nad svou nemotorností.

Empatický Matýsek si hrál na pana doktora a nosil mi obvazy, zatímco zvědavá Amálka se pokoušela svým všetečným prstíčkem prošťourat mi do nohy ještě větší díru. Mám prostě zlaté děti.

Ovšem zdá se, že má kolena už pravidelnému přísunu odřenin odvykla a snášejí to nehodu od nehody hůř. Příště se raději na procházku vybavím chrániči. A možná pro jistotu přidám i helmu. Člověk nikdy neví :-)