Jak jsme se ztratili v lese

Nerada to přiznávám, ale kdo mě zná, stejně to už ví. Můj orientační smysl, je spíše nesmysl. Jsem v tomto směru taková hříčka přírody, která by v divočině asi nepřežila. Neboť by na lovu či při sběru kořínků zjistila, že netuší, kde se nachází její domovská jeskyně, byť by se ukrývala za nejbližším dubem.

Ovšem již dlouho jsem s tímto svým nedostatkem nebyla přímo konfrontována. Až dnes.

Děti, pes a já jsme se vydali na procházku do lesa. Jelikož les se nachází jen kousek za naším domem, stává se cílem našich každodenních vycházek často. Ale zpravidla jsem, snad díky pudu sebezáchovy, volila cesty osvědčené, široké a předvídatelné.

Možná to způsobila spánková deprivace a z ní pramenící výpadky v procesu myšlení, každopádně jsem uprostřed procházky zjistila, že se nacházíme na místě, které nejen, že nepoznávám, ale z něhož vedou hned čtyři pěšinky, přičemž já si nejsem jista, kterou jsme na místo dorazili.

A tak, zatímco pes pobíhal v záchvatu spokojeného hyperaktivního šílenství (a pak, že zelená uklidňuje) kolem, nic netušící dcera sladce spala v kočárku, k němuž se počínala stahovat mračna komárů a syn se šťastně hrabal v písku. Já jsem si byla nucena přiznat, že jsme se zřejmě skutečně ztratili.

Přes vlastní pochyby jsem určila směr, syna vytáhla z písku, psa z díry a odhánějíc komáry neohroženě vyrazila k nejcivilizovaněji vypadající pěšině.

Po nějaké době, kdy se cesta začala ztrácet v houští a kočárek, ač terénní, ji nedokázal projet, bylo jasné, že se musíme vrátit. Přiznám se bez mučení, začínala jsem se poněkud bát. A když se kolem nás vyrojily psychedelicky bzučící vosičky, které má fantazie ihned přirovnala ke krvelačným divokým lesním včelám, měla jsem co dělat, abych nezačala propadat panice.

Cestou zpět k pěšinové křižovatce jsem v každém šustnutí a podezřelém stínu viděla lesní příšery (ano, i přesto, že bylo deset dopoledne) a v duchu se snažila zahnat pasáže z Kingova „lesního“ hororu o Holčičce, která měla ráda Toma Gordna,  které nepřestávaly týrat mou představivost. Ještěže děti (i pes), netušící co se odehrává v mysli jejich neurotické matky, braly celý výlet jen jako obyčejnou procházku.

Napodruhé zvolená cesta se naštěstí ukázala být tou správnou a jaké bylo moje překvapení, když nás pěšina, zpočátku se taktéž tvářící jako neprostupné houští, vyplivla na dobře známou asfaltku vedoucí z lesa přímo k našemu domu.

Byla jsem poštípaná, unavená a sama za sebe se stydící. Ale šťastná, že se zítra v novinách neobjeví titulek „Matka se dvěma dětmi a psem nalezena v lese ubodána divokými včelami“.