Jak jsem se v noci bála

„Dnes v noci zdál se mi sen…“, bohužel ne tak poetický, jako v případě Jarka Nohavici a Vlaštovky, právě naopak. Byl plný mutantů, zabijáků s motorovou pilou a dalších hororových atributů. K dovršení vší hrůzy jsem zjistila, že manžel se ze svého výletu do hospody ještě nevrátil a mou záchranou se tedy mohl stát jen sladce spící synek. Rozsvítila jsem proto lampičku a sobecky a zbaběle si začala přát, aby Matýsek dostal hlad a vzbudil se na kojení co nejdřív. Jako na potvoru se mu do toho zrovna moc nechtělo a tak jsem se svým strachem musela bojovat sama.

Musím se přiznat, že jsem příšerný strašpytel. K naprostému nepochopení svého blízkého i vzdáleného okolí se však nebojím hrozeb „reálných“, za něž všichni považují kupříkladu úchyly a zloděje, zato upíři a vlkodlaci se mnou nemají žádnou práci.

Člověk by řekl, že vzhledem k množství shlédnutých hororů a přečtených knížek, zejména těch od Stephena Kinga, budu v tomto směru otužilejší, ale zdá se, že to na mě má spíše negativní vliv. Z toho důvodu jsem si pro jistotu podobné podněty odpustila v těhotenství. Mrzelo by mě, kdyby se naše mimčo narodilo jako neurotik.

Ale stejně mám trochu obavu, zda budu pro svého syna dobrým vzorem. Doufala jsem, že s věkem to odezní, ovšem stále bych místo slzného spreje nejraději nosila v kabelce česnek a plyšáci bývají i dnes mými věrnými průvodci při nočních cestách na záchod.

Každopádně mi dělá dobře, že přesto, že je většinou iracionální strach považován za doménu žen, znám nejednoho příslušníka opačného pohlaví, který trpí obdobným děsem z temných hřbitovů a duchařské historky ho nenechávají chladným.

Takovým zářným příkladem je i Hugo (pochopitelně pseudonym, mám dojem, že ač trpí stejným strachem jako já, jen nerad by to o sobě dával vědět). Když chodí Hugo vyprovázet svou přítelkyni domů, chová se jako nebojácný gentleman, jakmile je ovšem na zpáteční cestě špatně osvětlenou ulicí, pohybuje se pro jistotu prostředkem silnice, aby na něj z křoví u chodníku nemohl zaútočit kupříkladu onen muž s motorovou pilou. A když se s přítelkyní dívá na horor a drží ji za ruku, dělá to hlavně proto, aby se sám zbavil strachu, nikoliv aby ji uklidnil. Podotýkám, že Hugo měří něco přes 180 cm a když si sundá tričko ohromí vás nemalé množství svalové hmoty. To ale evidentně není záruka nebojácnosti.

Ale podobně postižených žen je přeci jen více než mužů. V mém okolí se jich pohybuje opravdu hodně. A všechny zavádíme obdobná ochranná opatření. Například, je-li pod postelí volný prostor, při jejím opuštění pro jistotu skáčeme rovnou doprostřed místnosti, abychom eliminovaly riziko, že nás zpod ní někdo uchopí za nohu. Dalším důležitým pravidlem je mít po ruce stále něco roztomilého, plyšového, k čemu se můžeme v případě nouze přitulit. V neposlední řadě je pak dobré mít k dispozici něco sladkého na zklidnění pocuchaných nervů.

A jak to tentokrát dopadlo se mnou? Dvacet minut jsem hypnotizovala Matýska, který se ovšem rozhodl, že právě dnes je vhodný čas, začít trénovat celonoční spánek. Následovala tedy strastiplná cesta do obýváku, při níž jsem se málem počůrala leknutím, když se nečekaně rozhučel kotel. Vzápětí se mi podařilo šlápnout na Matýskovu pískací hračku, což mě pravděpodobně připravilo o pár let života. Mé putování za předčasnými šedinami bylo naštěstí korunováno úspěchem. V obýváku jsem ukořistila notebook a spolu s ním zalezla zpět do postele. První fáze „odstrašovacího“ procesu spočívala ve shlédnutí dvou dílů Přátel (díky Rosssi, Rachel, Moniko, Chandlere, Phoebe i Joey). Ve druhé fázi hraje hlavní roli sebereflexe v podobě psaní a tak tedy vzniká tento článek. (Omluvte proto prosím slabší sloh.) A třetí fází je návrat manžela. Konečně se tedy můžu vrátit k spánku. Dobrou noc a strašidlům zdar!

Když na tebe ze tmy zírá,

kytka s tváří netopýra,

když se v ducha promění,

záclon jemné zachvění,

nevěš hlavu, nejsi sama,

zachovej se jako dáma,

z plna hrdla ječ a řvi,

však on tě muž zachrání.