Jak jsem byla těhotná

Zhruba pře deseti měsíci jsem byla nucena překonat svůj vrozený ostych a vyrazit pro těhotenský test. V lékárně jsem si s předstíraným sebevědomím poručila „Jeden těhotenský test, prosím“ a odešla s růžovou krabičkou obsahující hned dva plastové proužky (lékarnice mě ujistila, že je to velice výhodné balení) pro včasnou detekci těhotenství.

Doma jsem se pak zavřela na záchod s onou krabičkou a štosem maturitních otázek z češtiny. Prolétla jsem očima návod a s mírným znechucením přidržela testovací proužek v proudu moči. Když jsem ho pokládala na okraj umyvadla překvapilo mě, že se mi i přes mou jistotu, že všechny ty příznaky jsou vyvolány jen stresem z maturity, trochu třesou ruce. Pak jsem vzala do ruky otázku číslo jedna, literární teorie, a pokusila se čas do uplynutí testu  efektivně využít. Po třech minutách jsem ovšem byla stále ještě u nadpisu.

Ve chvíli, kdy jsem na testu místo očekávaného jednoho proužku uviděla dva, byly maturitní otázky zapomenuty úplně.

„Jsem těhotná“, řekla jsem nahlas. Ale neznělo to o nic skutečněji než před dvěma hodinami, kdy jsem tuto magickou větu pronesla poprvé. Potřebovala jsem si to ovšem nazkoušet na večer, kdy jsem onu novinu hodlala sdělit příteli alias otci. Chvílemi jsem se o něj toužila opřít a trochu si poplakat a chvílemi jsem na něj měla vztek. Byly to koneckonců právě jeho, evidentně příliš pohyblivé, mršky, které mě, respektive nás, přivedly do maléru.

Nakonec to večer proběhlo tak, že jsem jen brečela a důvod mého žalu příteli došel, až když jsem mu pod nos zoufale strčila těhotenský test. Hleděl na něj nechápavě, ale přeci jen, je to inženýr a tak mu význam oněch dvou fialových čárek brzy došel.

Když jsem šla den před naším posledním zvoněním na gynekologii, byla jsem se situací vcelku smířená. Tedy alespoň do té míry do jaké to jde, když v devatenácti neplánovaně otěhotníte a v období největších nevolností máte složit svou zkoušku dospělosti. Mám pochopitelně na mysli maturitu, kterou jsem v té době jaksi odsunula do pozadí (od září to bylo poprvé, co se mi povedlo vzpomenout si na ni méně než desetkrát denně).

„No, Báro, je to jasné těhotenství. Vidíte tady tu černou skvrnu, to je gestační váček… Pravděpodobně jste zhruba v šestém týdnu,“ když tento verdikt lékařka pronášela, vyjadřoval její pohled soucitný zájem. Možná čekala srdceryvný výbuch pláče, ale nedočkala se (v té době jsem totiž ještě uzávěr svých slzných kanálků měla relativně pod kontrolou…).

A tak bylo chvíli ticho. Já tam ležela s ultrazvukem falického tvaru uvnitř těla a snažila se vzpomenout si, co jsme se ve škole učili o těhotenství, vývoji plodu a podobně. Bohužel biologie má tak rozsáhlou osnovu, že se většinou celá látka probrat nestihne a zpravidla na to doplácí rozmnožovací soustava, kterou se z nepochopitelného důvodu končí, místo aby se jí začínalo. Tudíž jsem si marně lámala hlavu s tím, co že to je vlastně gestační váček.

A doktorka seděla nade mnou jako sudička a zřejmě přemýšlela o tom, zda jsem upadla do nějakého druhu šoku a nebo to skutečně beru s takovým klidem. Brzy naštěstí usoudila, že se nejedná o šok, ale o smíření se se skutečností a konečně mě zbavila nepříjemné přítomnosti tyčového ultrazvuku v mých intimních partiích.

Hned poté se jala zjišťovat mé úmysly. Nechám či nenechám ten malý buněčný organismus, aby mi zhruba za devět měsíců „říkal“ mami? Naštěstí jsem mohla s jistou dávkou hrdosti prohlásit, že jsem se rozhodla, že si tak říkat nechám.

„Musím přiznat, že jsem ráda, že jste se rozhodla takhle. Ona je daleko menší katastrofa otěhotnět v devatenácti než mi tu v pětatřiceti plakat na rameni, že se nedaří,“ komentovala mé rozhodnutí lékařka.

Vzpomněla jsem si, čím jsme se s přítelem utěšovali, když přešlo počáteční zděšení. „No, co, aspoň víme, že jsme oba plodný!“ Je fakt, že to je v dnešní době skoro „zázrak“. Neznám sice osobně moc párů momentálně toužících po předání své genetické informace vlastním potomkům (pohybuju se totiž ve věkové kategorii, v níž se před rozmnožováním většina jedinců spíš chrání, než aby se na něm aktivně a vědomě podílela), ale i těch několik, co znám, je slušný sociologický vzorek, v němž nemalé procento má s početím problémy.

Z ordinace jsem odcházela už méně sebevědomá. Padl na mě strach z blízké i vzdálenější budoucnosti. Mohla jsem se ovšem uklidňovat tím, že takové emoce provázejí nejednu ženu o dítě se snažící, natož citově rozkolísanou, pár měsíců ještě náctiletou, dívku označovanou okolím sice za vyspělou, ale také za infantilní, praštěnou, s hlavou v oblacích, stavící vzdušné zámky, nerozhodnou a dalšími přízvisky, která asi nejsou typickými charakterovými rysy ideálních matek.

Zbývá mi jen doufat, že mému dítěti bude stačit, že bude mít milující, i když mírně bláznivou matku.