Jak jsem byla oceněna

Včera jsme byli v Praze. A nebyla to cesta jen tak  ledajaká. Byla přímo výjimečná. V restauraci vystrčené do Vltavy se tam totiž konalo slavnostní vyhlášení výsledků literární soutěže Příběhy z cukru.

Jelikož s umístěním v této soutěži jsem se již pochlubila, přejdu rovnou k věci.

Jak už to tak bývá, obzvláště s dětmi. Plány zásadně nevycházejí tak, jak si je člověk naplánuje. Ne vždy to lze ovšem dávat za vinu dětem.

Dopoledne před odjezdem jsem byla u kadeřnice. Jelikož sama si z vlasů vyrobím maximálně culík a drdol vhodný tak ke dřezu s nádobím. Rozhodla jsem se, že se nechám zušlechtit profesionálně. Chtěla jsem vlasy navlnit a zaopatřit tak, aby vlny vydržely.

Po devadesáti minutách jsem kadeřnictví opouštěla s vizáží naondulovaného pudla před výstavou. Jediný, komu se lokny, za něž by se nemusela stydět ani Laurinová coby princezna Eufrozína, líbily, byly děti. Pochopitelně.

O tom, že jsme vyjeli pozdě. Děti navzdory očekávání cestu neprospaly. A v Praze jsme trochu zabloudili, už nemá cenu se rozepisovat.

Předání dětí ochotné tetě Hrošici, jíž tímto znovu děkuji, proběhlo s několika zjevnými slzami na straně Amálčině a několika skrytými na straně maminčině. A s okázalou ignorací rodičovského odchodu na straně Matýskově.

Nutno podotknout, že následná jízda metrem a chůze sněhem, deštěm a mrazem vyřešila můj pudlí problém. Zatímco před ní jsem vypadala jako blbec, který to u kadeřníka přehnal. Po ní jsem vypadala jako blbec, který u kadeřníka nikdy nebyl.

Samotnou vyhlašovací slávu jsem si ovšem užila bez katastrof.

Hned jak mi zdvořilý mužík pomohl z kabátu, spatřila jsem idol svého dívčího srdce.

Naivního a trochu neohrabaného básníka Štěpánka, recitujícího tklivé verše svým pomalu roztávajícím vyvoleným. Ano, milé dámy (pánové prominou, ale ty to zřejmě do kolen nedostane), byl to Pavel Kříž. Pozvaný za účelem přednesu ukázek z některých vítězných povídek.

Přiznám se, že když předčítal povídku moji, tetelila jsem se blahem a usmívala se jak třináctiletá fanynka v první řadě na koncertě Lunetiku. A mám veliké štěstí, že muž na celebrity nežárlí.

Další osobnosti, které mou prostou dušičku rozechvěly, byly Rudolf Křesťan, který se ukázal být neuvěřitelně šarmantním a vtipným mužem i naživo. Ondřej Neff, tvářící se trochu jako morous. A Anna Polívková, která byla neskutečně milá a vypadala, že má z moderování stejnou trému jako já z přebírání ceny.

Po úvodních ceremoniích, několika proslovech a čtení úryvků vítězných povídek přišlo na řadu předávání cen. Byla jsem v klidu do okamžiku, kdy jsem zjistila, že se od nás výherců očekává kromě převzetí čtečky a tašky biopotravin i řečnění do mikrofonu. Dle přiložené fotky sice vypadám ještě hůř (a o deset kilo těžší), než jsem se cítila, ale muž tvrdil (je tak ohleduplný k mému sebevědomí), že mi to slušelo, nekoktala jsem a působila jsem suverénně. 

Následoval křest e-knihy vytvořené z vítězných povídek a po tomto obřadním momentu byla konečně tréma vtahu a byl čas přízemně se „vrhnout“ na připravené občerstvení.

Ne, že bych vám chtěla dělat chutě. Ale ty sofistikované chlebíčky, mušle (které mi, ať už sofistikované nebo ne, prostě nechutnají) nepřeberné množství sýrů, pečiva, zeleniny... A o něco později jehněčí kotlety na mléce, bylinkové kuře, losos nebo snad cannelloni s ricottou a špenátem. Mňam. (Nevím sice, kdo to vlastně platil, ale nezbývá mi než neadresně poděkovat.)

Nakonec to byl opravdu krásný podvečer, a i když jsme odešli ještě před dezertem, byl-li nějaký, po všech stránkách jsme si ho užili. A muž už vyzvídá, kdy se nějaké soutěže zase zúčastním.