Já řidič(ka)

Jasně, umět řídit auto, je samozřejmě fajn. Ale já auta prostě nemám ráda. Jsou velká, hlučná, uvnitř to většinou smrdí tak, že už jen z té „vůně“ se mi dělá špatně. Jakožto člověku technicky nezdatnému mi jde hlava kolem z těch všech pák, páček a pedálů. A navíc jsou auta nebezpečná (znáte např. Kingovu Christinu?).

Můj ambivalentní vztah k automobilům pramení již z útlého dětství, kdy jsem prakticky každou cestu delší než krátkou prozvracela. V batolecím a předškolním věku my byl při  cestování autem nezbytným společníkem igelitový pytlík. Později jsem se svou nauzeu snažila většinou marně obelstít polykáním protinevolnostních  kinedrylů. Kolem puberty se nauzea trochu zklidnila a od té doby mě navštěvuje jen v případě jízdy v nevhodném terénu (serpentýny, kopcovitá krajina), či při „agresivní“ jízdě jistých nejmenovaných osob.

Když se přiblížily osmnácté narozeniny, tak nějak automaticky jsem si začala dělat řidičák. Mým instruktorem byl svérázný chlapík s vizáží hobita, který k oslovování zásadně používal první pád („Tak si zařaďte, Bára, a jedem!“) a naštěstí měl se mnou celkem trpělivost. I přesto jsem před každou jízdou trpěla břichabolem a děsila se okamžiků, kdy si zase spletu pravou a levou stranu, při rozjíždění do kopce najedu do auta za sebou, popřípadě mi auto chcípne uprostřed křižovatky.

Autoškolu jsem sice na rozdíl od svých spolužáků, kteří se s novým řidičákem v kapse radostně proháněli v autech rodičů už po třech měsících, dělala asi třikrát déle (k odvolávání jízd jsem využívala sebemenší záminky), ale nakonec jsem ji úspěšně absolvovala. A to i navzdory šovinistickému zkušebnímu komisaři jehož větu : „To auto nemá víc rychlostních stupňů? Tak si přeřaďte, sakra!“ si připomínám pořád.

A tak jsem měla řidičák, auto rodičů, které mi bylo přímo vnucováno, abych se vyjezdila, ale také přetrvávající averzi vůči těmto strojům. Ještě donedávna bych proto množství absolvovaných cest na místě řidiče spočítala zřejmě na prstech obou rukou. Ale pak přišlo stěhování na vesnici odkud se se dvěma dětmi, jedním kočárkem a tunou nezbytností dostává jinak než autem dost těžko. Druhým hřebíkem do rakve mého odhodlání autům se vyhýbat byl vánoční dárek od tety, jíž patří můj neskonalý dík.

Podědila jsem po tetě totiž auto. Je to první auto, které se mi líbí, a to nejen proto, že je moje. Je maličké. Žádný velký zadek a když na to přijde, ani předek, zkrátka na parkování pro člověka s chybějící prostorovou představivostí ideální. Má krásnou blankytně modrou barvu. Nejezdí o moc víc než 120 kilometrů za hodinu. A představte si, má dokonce funkční topení, na což nejsem zvyklá, ale což v těchto mrazech nesmírně oceňuji. Jo, a jmenuje se Lucinka.

A tak jsem začala jezdit. Nejezdím na místa, která neznám a nejsem žádný pirát silnic. Minulý týden mě málem předjel i traktor (ale jen proto, že jsem lovila plyšového Kukyho zpod sedačky) a jsem pravděpodobně jediný řidič, kterého těší, že mezi naším bydlištěm a 15 km vzdálenými Pardubicemi je povolená až na krátký úsek jen padesátka.

Ale překonávám se. Nedávno jsem dokonce zdolala takovou svou řidičskou Milešovku. Vyrazila jsem s dětmi do města a zaparkovala v podzemních garážích! Pro mě, kterou děsí uzavřený prostor kolem auta skýtající spoustu možných cílů k nárazu, to byl výkon vskutku heroický. Ačkoliv, musím přiznat, že to nebylo tak úplně dokonalé. Při vjíždění do garáží jsem totiž zjistila, že netuším, kde je čudlík na otvírání okýnek a tudíž si nemohu vytáhnout parkovací lístek. Byla to krušná minutka, kdy auta za mnou troubila a Matýsek ze své sedačky mě svými vesele provokativními výkřiky „Není! Není!“ přiváděl k ještě většímu zoufalství.

Nakonec jsem čudlík našla. Byl u řadící páky. Problém ovšem nastal opět při vyjíždění. Okýnko jsem sice otevřela bez potíží, ale parkovací lístek mi z něj taky bez potíží uletěl.

Ani si snad nechci představovat, jaký pohled se naskytl přihlížejícím, když jsem se vysoukala z auta, čímž jsem rozpoutala dětský řev, a v sukni lezla po kolenou, abych mezi koly za mnou stojícího vozidla našla svůj lístek. Když jsem opět rudá až na sedacích partiích nasedla a nastartovala autíčko, které mi před tím leknutím chcíplo, vypálila jsem z podzemí jak kdybych Lucinku ukradla.

Ale zvládla jsem to a jsem na sebe pyšná.

Tak kdybyste někde kolem Pardubic narazili na modré malé autíčko s dvěma autosedačkami a trochu nervózní řidičkou křečovitě svírající volant, jsem to s největší pravděpodobností já. Tak buďte prosím tolerantní a netrubte na mě, já se fakt snažím a navíc jen dodržuju předepsanou rychlost.