Demolition man v plenkách

Přiznávám se bez mučení. Jsem bordelář. Naštěstí jsem ještě nedospěla (a snad ani nikdy nedospěju) do stádia, kdy by mi v rohu pokoje pomalu plesnivěly ponožky, na stole pod nánosem papírů zahníval zapomenutý ohryzek a v kuchyni nebylo přes nánosy zbytků vidět, jakou barvu vlastně původně měla pracovní deska.

Tak to opravdu nejsem já. Můj bordelismus se vyznačuje daleko roztomilejšími a méně nechutnými nepořádky, které ovšem mé okolí dokážou často namíchnout úplně stejně. Je pravda, že nemít si kam položit ani hrníček s pitím, protože všechny dostupné plochy pokrývají knížky, časopisy, mé odložené náušnice, případně spousty důležitých drobností, které zkrátka nemá cenu uklízet, protože na těchto místech jsou snadno k dispozici, může být trochu nepříjemné, ale všechno se dá vždycky shrnout ke straně, ne?

Ovšem od doby, co mi v udržování permanentního (ne)pořádku sekunduje náš Matýsek, začíná být život v našem bytě opravdu náročný. Ještě nedávno se dalo v našem bytě využívat alespoň všech pozemních ploch a to jak k chůzi, tak k případnému odkládání. Ale dnes už náš sedmiměsíční synek opanoval veškerý pozemní prostor tak dokonale, že člověk by potřeboval být přinejmenším baletní mistr, aby přetančil z jednoho konce místnosti na druhý a přitom neuklouzl, nezašlápl nebo nezakopl o jednu z Matýskových hraček.

Trochu mě děsí, že Matýskův rádius se povážlivě zvětšuje a to nejen do šířky, ale hlavně do výšky. Ačkoliv naše dítě má jen něco kolem sedmdesáti centimetrů a člověk by si ho rád ještě chviličku užíval jako malé bezbranné miminko, Matýsek má jiné plány. Před měsícem se naučil lézt a před týdnem stát. Jak rychle to půjde dál, to si ani netroufám domýšlet, ale pravdou je, že mé dny bezstarostného bordelaření se pomalu chýlí ke konci, jelikož jako ta starší a zodpovědnější musím přejít na druhou stranu barikády a místo bezděčné snahy nepořádek vytvářet, budu muset vyvíjet cílenou snahu nepořádek ničit.

Prvním prubířským kamenem se stala předem ohlášená návštěva realitní agentky s potenciálním zájemcem o byt. Skvělá příležitost vrhnout se konečně na uklízení a nemít při tom pocit, že je to úplně zbytečné a vlastně to ještě není úplně potřeba.

S vervou jsem se pustila do velkého úklidu kuchyně, koupelny a ložnice. Tam všude mé řádění zanechalo punc čistoty a pořádku. Nakonec jsem se s povzdechem obrátila k obývacímu pokoji. Ze svého království se na mě rádoby nevinně culil Matýsek.

Řeknu vám, na toho kluka fakt nemám. Jak efektivně on dokáže jakékoliv uklizenější místo vrátit do původní podoby totálního chaosu je téměř neuvěřitelné. Strávila jsem tedy půl dne uklízením obývacího pokoje, přičemž jsem systematicky postupovala od dveří k oknu a Matýsek se zcela jasným záměrem připravit mi co největší zábavu postupoval stejně systematicky za mnou. A tak tam, kde před chvílí zářila vytřená podlaha byla za chvíli zase slimáčí stopa Matýskových kapajících slin. Tam kde byl vyluxovaný plácek byla ve vteřině hromádka hlíny, kterou Matýsek za pomoci rukou a evidentně i úst vyházel z květináče. A každá hračka, kterou jsem hodila do speciální krabice na hračky za chvíli opět ležela na svém místě pod stolem, pod gaučem nebo jen tak, uprostřed místnosti.

Vzdala jsem to. Nezbývá mi než doufat, že zájemci o byt budou tolerantní a nebudou mě považovat za krkavčí matku, když nepořádek v našem bytě svedu na Matýska. Ale mělo by jim stačit být svědky jeho milého řádění, aby jim bylo jasné, že ten malý demolition man si vystačí zcela sám a netřeba mu asistence žádného dalšího bordeláře.