Chtěla bych zhubnout (zase)

Ještě než jsem poprvé otěhotněla, bylo jedním z mých přání (spolu s přáním odmaturovat, napsat bestseller nebo třeba naučit se plést) zhubnout. Zná to snad každá osoba ženského pohlaví. Nemusíte mít právě metrák, ale stejně máte pocit, že pár kilo sem a pár kilo tam a byli byste hned spokojenější, sebevědomější a zajisté též atraktivnější.

Odmaturovat se mi podařilo, plést stále neumím a na bestseller se stále necítím. A hubnutí? To jde v návalech.

Spolu s maturitou přišlo těhotenství a tak se hubnutí odložilo na neurčito a já se vesele cpala. Tedy po tom, co jsem přestala zvracet a hubnout, což bylo zrovna jako na potvoru nežádoucí.

Když se narodil Matýsek, myšlenky na hubnutí se vytratily. Stejně jsem si přes obří prsa na zbytek oplácaného těla neviděla. A tak ze mě brzy byla pěkná holka, krev a mlíko. Ale co, každý to omlouval větou : „Na to, že seš po porodu vypadáš docela dobře,“ a já si se svými proporcemi hlavu nelámala.

Ale to bych nesměla být věčně nespokojená ženská, abych se smířila s tím, jak vypadám. Takže jsem po čase začala chodit na zázračnou zumbu. A světe div se, pár lekcí stačilo a já měla váhu jako před těhotenstvím. Jenže pak to přišlo. Test ukázal další dvě čárky a já byla v tom. Sbohem hubnutí. Vítej slastné přibírání bez výčitek.

Devět měsíců občasných nočních nájezdů na ledničku, čokoládových orgií a posezení se sklenicí kyselých okurek uteklo jako voda a já měla kromě uzlíčku jménem Amálka zase pár nežádoucích kilo navíc. A taky výčitky, že jsem se v těhotenství víc nehlídala.

Ale se dvěma malými dětmi, školou a stěhováním do velkého starého domu jsem neměla tolik času na svou nedokonalou postavu myslet, natož s ní něco dělat. Navíc, když máte dvě děti a jste zhruba sedm měsíců po porodu, jsou běžnou reakcí na jakoukoliv stížnost na vlastní vzhled věty jako: „Prosimtě, co řešíš, vždyť seš po porodu,“ nebo „Na to že máš dvě děti vypadáš celkem dobře.“ A málokdo vás podpoří. Lidi si většinou řeknou, že byste vlastně mohli vypadat mnohem hůř. Což je sice fakt, ale na sebevědomí vám to moc nepřidá.

A tak jsem opět přešla z fáze rezignace do zarputilé touhy zhubnout. Teď jen vyřešit jak. Na organizovanou činnost, jako třeba zumbu, nějak není čas. Kolečkové brusle nemůžu najít. Při běhání si kamarádka odrovnala kolena, tak se mi do něj taky nechce. Když si doma lehnu, že budu dělat aspoň sklapovačky, má Matýsek dojem, že je čas jít si hrát a trochu maminku zmučit. A na kole je to se dvěma dětmi ve vozíku sice dřina, ale kalorie vydané šlapáním, zase na konci cesty rychle dobiju zmrzlinou, či jinou pochutinou, která mě postaví na nohy, abych byla schopná absolvovat i zpáteční cestu. Takže efekt taky téměř žádný.

A když už si řeknu, že je zřejmě na čase začít myslet na to, co jím, naplánuju narozeninovou oslavu s domácími hamburgery a super kalorickým cheescakem a je opět po předsevzetích, že se sladkému a tučnému budu vyhýbat a chroupat budu jen domácí mrkev a ředkvičky.

Takže pracuji na zocelení svých nervů a doufám, že se mi podaří zhubnout dřív, než výmluvy na děti přestanou působit přesvědčivě.