Proč tolik lidí popeláři budí a kdy poznáte, že příroda se neplete? Komu je dáno do vínku, vidět srnu pít z pramínku? A kdo pomůže, když jiný nemůže? Zažijte tu samotu, kde jitro ptáci budí a sníh studí.
Přichází podzim, dokonalá harmonie barev tón v tónu, kterou za pár dní příroda rytmicky sladí.
Jo samota, klidné místo, kde zapomenu na povyk lidských nářků a starostí. Mám štěstí v neštěstí, že mohu být tak dokonale sama v přítomnosti důvěrných psích přátel Eny a Arga. Neznám nikoho, kdo by mne tak upřímně vítal a měl radost z toho, že už jsem konečně doma.
Vzápětí se sbíhají, snad z každého koutu rozlehlé zahrady, další přátelé. A že jich tady je z čeledi kočkovitých požehnaně. Hlavou mi prolétne otázka, jak si je můžu všechny pamatovat jmény. S přicházejícím jarem do podzimu kocouři postupně mizí a s nadcházející zimou se vrací. Většinou si ještě na zimu přivedou kamarády. No co, když přijdou, jsou vítáni, u nás se najde místo pro každého zvířecího tuláka.
Tak rychle nakrmit hladovou smečku, která se seběhla. Nanosit dříví ke krbu a zatopit. Večery bývají v kamenném domě chladnější.
Eny se natáhla na koberci před krbem a po večeři usnula. Argo zůstal sedět a dlouho mne sledoval, jako kdyby mi chtěl něco říct. Nedá se nic dělat, knížku odkládám.
"Tak co mi chceš říct? Copak mi povídáš?" ptám se a snažím se vyčíst odpověď z jeho očí. Ticho, němá tvář mlčí a já neumím rozpoznat ani náznak.
Dnes už mám představu o tom, co mi asi vyprávěl, tenhle můj psí kamarád. Měl jedinou vadu a tou bylo, že neuměl mluvit. Život na samotě vyžaduje fyzickou zdatnost a tak si člověk váží toho nejobyčejnějšího a prostého, co má. Stává se pokornějším, odpovědnějším a citlivějším, vnímá a přehodnocuje žebříček svých hodnot.
------
Když parné léto ve městě donutilo ptáky přestat zpívat a i dlažební kostka byla rozpálená jako pětník na koleji, bylo na samotě u lesa nejlépe. Vůně čerstvě uvařené kávy, servírované na obyčejném špalku ve stínu domu a s lesem za zády, tak to byla přesně ta chvíle, kdy jsem byla spokojená se vším, co mám i nemám. A kde je opravdu nejlépe? Tak to je takový docela malý lesní rybník, utopený mezi stromy a jaké tam rostou pravé hřiby.
Ale voda v něm je studená a pro ryby hladová. Těch pár kapříků, kteří žijí pod kořeny, v místech, kam skrz větve smrků dopadá troška slunečního světla, jako kdyby na mne čekali, až jim hodím nějaké pečivo nebo spařené koule šrotu.
Psí kamarádi vodu milují a aport z vody jsem je nemusela učit, proto musím přikrmení kapříků pečlivě naplánovat.
A jdeme na procházku do lesa, kolem rybníka ke studánce. Eny s Argem si bez obojků pobíhají, kde se jim chce, ale nikdy ne tak daleko, aby mne neztratili, a já je z dohledu. Často s námi chodí také kocour Matýsek, a když nám nestačí nebo se zapomene, usedavě mňouká, než si pro něho někdo z nás přijde. Pravda, také jsem zjistila, že se někdy jedná jen o výzvu ke kočičí hře na schovávanou. Dnes asi neměl náladu a ani žádná jiná číča jej nenahradila.
Z cesty mezi stromy se kochám výhledem na hladinu rybníka, kde vlnka vedle vlnky vytváří magickou plochu. Odraz záře velkého zrcadla určuje směr větru, který se opírá o hladinu. No není tady nádherně a to ticho, šum lesa a zpěv ptáků. Romantickou nostalgií přeruší velké šplouchnutí. Nejlepší zábavou pro psí radovánky je skok do vody z šachty na hrázi.
Jenže Eny si chtěla zkrátit cestu a rozhodla se skočit již z hráze. Tak moc se těšila do vody! Zpevnění hráze bylo poškozené a dřevěné kůly již dávno neplnili svou funkci. Prohnilé se odklonili a vytvářeli jakýsi plot, stojící ve vodě v půlmetrové vzdálenosti od břehu. Stihla jsem se jen nadechnout. Bylo pozdě na jakýkoliv povel, stejně by ho asi ani neslyšela. Argo zůstal sedět u mé nohy a nakukoval, co se bude dít. Měli zakázáno skákat z hráze a Eny zákaz porušila.
"Bože, ona se topí!" vykřikla jsem a běžela k Eny.
Ano, zadní packou zůstala zachycena mezi kůly a nemohla nic. Snažila se potápět a plavat, ale marně. No co teď? Když pro ni vlezu, zůstaneme tam obě a já se vody bojím. "Kdo ti tady teď a potom pomůže?" prolétlo mi hlavou.
"Přeci jí tam nenechám! Argo zůstaň!" křikla jsem, když Argo nervózně běhal podél břehu. Ani si nepamatuji, jak jsem po zadku sjela do vody a jak jsem v nohách pod vodou našla oporu. Hledala jsem místo, kde a jak půjde Eny co nejrychleji pomoci.
"Našla jsem a teď jí vytáhnout! Ne nejde to, sakra! Vydrž Eny, jsem tady." povídám a snažím se vyprostit zaklíněný nárt. Nedaří se, čím víc s sebou Eny mele, tím je to horší.
"Tak jo, stejně si mokrá, zkus jí vytáhnout." pomyslela jsem si. A najednou byl strach z velké plochy vody pryč, adrenalin na rozdávání a jediný cíl dostat jí z vody.
"No konečně! Povedlo se a Eny jsem přehodila přes kůly na hráz." Ani nevím, kde se ve mne vzalo tolik síly zvednout a přehodit zlatého retrívra .
Vydrápala jsem na břeh, špinavá a mokrá, ale šťastná, že se mi to podařilo. Rozklepala se mi kolena, srdce bušilo o sto šest a já se rozplakala.
"A moji retrívři, kde jsou ti dva?" rozhlížím se kolem sebe a volám "Eny, Argo, kde jste?" Mezi ostružiním vykoukne hlava Arga s pohledem, jako kdyby na tu dálku křičel "Co tam děláš? Tak pojď nebo ty tam budeš sedět celou věčnost?"
Ne nikam nejdu. Sundám boty, vyleju z nich vodu, a když se mi podaří ujít několik metrů za zvuku čvachtání a vrzání, uvědomím si, jak překvapivý výkon jsem dokázala. Ne že bych se zbavila fobie z plochy vody a strachu z plavání, ale dokázala jsem to všechno překonat ve snaze pomoci a zachránit.
To však nebylo jediné překvápko, které mne potkalo, to další na sebe nenechalo dlouho čekat.
Cestou domů Argo našel mršinu. Protože jsem věnovala pozornost Eny, musel na sebe pochopitelně upozornit. Sám ve vodě dnes nebyl. Tak se v té mršině vykutálel od hlavy až po špičku ocasu. A mohli jsme jít k rybníku znovu!
