den třetí … "Doba svíčková"

Uctění památky mrtvých se blíží. Čas k zamyšlení nad smrtí, lidově řečeno Dušičky. „Což celý rok sis nevzpomněl, že právě v těchto dnech pro sebe zapomenout nemůžeš?  Neboť neznajíc pravého důvodu, tak na odiv živým činíš?“

Sezóna plastových, papírových nebo voskových květiny vrcholí. Nelze přehlédnout množství vystavených dekorací, věnců a všelijakých vazeb na chodníku. Podívám se na ceny. „Kolik to tak může stát?“ Zvědavost mne vede až do obchodu.

Těším se kráse přírodních materiálů a barevným kompozicím. Zároveň žasnu, jak je všechno drahé, neboť na vesnici je přírodního materiálu dostatek. „Jenže každý není takový jako ty! Na nějaké motání věnců nemají čas. Proto si věnce raději koupí. A květinářky musí také jíst.“ špitlo podvědomí.

Vzpomněla jsem si na kolegyni, která trpělivě odpovídala své vnučce na otázky: „A proč na ten hřbitov musíme? Co jsou Dušičky a proč je Halloween?“ Když jsem odcházela, zaslechla jsem, s jakou radostí se vnučka ptá: „A ušiješ mi kostým na Halloween party do školky?“

„Co bych jí asi tak odpověděla já? Neodkázala bych jí na strýčka Google?“

***

Vkradla se mi myšlenka, nejsou-li v dnešní době Dušičky tradičním svátkem výzdoby hřbitova? Nejedná se o pohnutku uspěchané doby pod tlakem materiálního uchopení, protože „aby se neřeklo, že jsem na hřbitov vykašlala“. Naše Dušičky vnímám jako tichý svátek se zaměřením ponejvíce na hřbitov. Halloween, jako veselý svátek se zaměřením na vydlabané dýně, kostýmy a koledu. Zkrátka, radostněji se mi jeví Halloween, než zádumčivé Dušičky. A nedává snad proto člověk přednost tomu, co radost a veselí mu přináší, byť vědom si pomíjivosti svého života.

***

Ne, skutečně mi nejde jen o jeden den, kdy svátečně vzpomínáme na drahé zesnulé. Nemusím si své ego masírovat nejdražší výzdobou a panickým strachem, že něco musím a nestihnu. Dušičky jsou pro mne vzpomínkou za ty, kteří věčné blaženosti zatím nedošli. 

A já?! Opouštím květinářství s tím, že byť krásné, avšak předražené a neosobní věnce a kříže kupovat nebudu. Koupila jsem keramickou dýni a čajové svíčky.  Osvětlená za oknem potěší nejen nás doma, ale možná i někoho, kdo v příšeří bude procházet kolem.

Na hřbitov si vyrobím své věnce, křížky anebo kytice z chvoje. Upletu je a přizdobím kaštany, ořechy, jeřabinami, šiškami a bodláky. Nic velkého, protože je stejně nebudu mít kam dát. Svíček s sebou beru vždycky víc, je totiž mou tradicí zapálit je a modlitbou vzpomenout nad hroby, jenž zejí prázdnotou.

Za pár týdnů budou vánoce a dýni nahradí světelný řetěz. Tak klidné Dušičky!