Před pár lety - to jsem byl ještě mlád a zdráv, jsem pracoval jako číšník v jedné nóbl pražské kavárně. Náš šéf byl přísný, velmi strohý muž, středních let, který úzkostlivě dbal na pořádek a pravidla. Porušení přísně trestal.
Já měl to štěstí, že jsem měl svoji práci rád a vše jsem plnil s velkým odhodláním a nadšením.
Bavilo mě obsluhovat hosty a vždy jsem si představoval, jak asi žijí, co snídají, jakým způsobem tráví volný čas...
Jedno všední březnové odpoledne jsem si všiml stařenky, která stála venku a měla nos nalepený na výloze proslulé kavárny Obecního domu. Na sobě měla vypelichaný kožešinový kabát, na hlavě křivě nasazený kulich a vedle sebe dvě napěchované igelitové tašky.
Nosem dělala na skle veliké oblouky, které tímto manévrem vytvářely nevzhlednou mastnou stopu. V ruce držela starou fotografii, jenž dlaní připleskla portrétem směrem k interiéru kavárny.
Podíval jsem se blíže a zjistil, že na omšelé fotografii je překrásná dívka s dlouhými kaštanovými kudrnatými vlasy.
"Udělejte s tím něco, za chvíli budeme mít z výlohy hnojiště. Pochvalte bábě hezkou vnučku a doporučte jí, ať co nejrychleji zmizí. Vyplaší nám solventní hosty a pověst našeho podniku tím spadne na úroveň sedmé cenové, jenž je trpěna na okraji Peček", ozval se přísně za mými zády šéf.
"Ano, pane vedoucí, pokusím se", odpověděl jsem.
"Máte krásnou vnučku nebo dceru, ale nemůžete jí tak nabízet hostům, jsou přece seznamovací inzeráty, internetové seznamky", promluvil jsem na stařenku před kavárnou.
"Není to dcera ani vnučka, jsem to já. Jsem zachycena ve věku, kdy jsem tady měla malé angažmá, hrávala jsem zde každý víkend hostům na piano. Učila jsem čtyřicet let v lidušce. Prosím, prosím, mohla bych za něho ještě jednou, jedinkrát sednout a zahrát, je to moje poslední přání, tam, kde nyní bydlím, klavír nemám", zaprosila stařenka a podívala se na mne očima, které mají v sobě ukrytou hlubokou studnici života.
"Zkusím to zařídit", slíbil jsem stařence a v duchu si dal závazek, že pro to udělám vše.
Prosil jsem, škemral jsem, klečel na kolenou.
"No to dobře, stejně tu máme jen čtyři hosty, ale ať si panímáma sundá ten odporný kožich a obě tašky schová do šatny. Ale říkám vám, pouze jedna skladba, jediná. Jinak sám bábu popadnu a vynesu jí v zubech z lokálu", nechal se tehdy obměkčit šéf.
Zavedl jsem paní do šatny.
Z jedné z tašek vytáhla střevíce, sundala kabát a............................
Najednou tu byla hraběnka. Hrdá, vzpřímená stará dáma v sametových šatech, červených střevíčkách a perlových naušnicích vešla do kavárny.
Pohladila piano, políbila ho a začala hrát.
V tu chvíli se zastavil čas a svět kolem byl zase její. Jen ona a hudba. Kouzelná hudba.
Všichni jsme se mohli občerstvit nádhernými tóny, které nám rajsky zněly všude kolem nás.
Když dohrála, uklonila se.
Hosté se postavili a ve stoje tleskali a tleskali, přidávali na intenzitě. Aplaus byl mimořádný. Stařence ukápla slza a velmi nám děkovala.
Posadili jsem jí k jednomu stolečku a donesli kávu a zákusek.
A tak paní Hedvika u nás začala hrát, jeden den v týdnu ve smluveném čase.
Moc jsme se na ni vždy těšili, personál i hosté.
Když dohrála, pomalu snědla zákusek, vypila kávu a se všemi z personálu prohodila pár milých slov.
Na začátku léta přišla jako obvykle, pohladila, políbila piano, na židličku však neusedla.
"Chtěla jsem se rozloučit, dnes ani jindy už hrát nebudu, všechno mě bolí. Ráda bych vám všem moc poděkovala za splnění mého posledního snu. Jsem vám všem nesmírně vděčná", usmála se a stiskla každému z personálu ruku.
Stáli jsme v řadě a snažili se udržet "dekórum". První to však nevydržel náš šéf, velká slza mu stékala po vrásčité tváři.
"Neplačte, mládenče, já myslím, že i tam nahoře mi dovolí hrát, jinak by to se mnou měli k uzoufání", pohladila ho po rameni stařenka.
Tehdy jsme se za ní dlouho, dlouho dívali. Odcházela z kavárny velmi pomalu. Její síly jakoby každým krokem ubývaly.
--------------------------------
Před Vánocemi je vždy v našem podniku nejrušněji. Člověk se má co otáčet. Hosté jsou nároční a netrpěliví.
Stalo se to, když jsem nesel tác s moučníky, míjel jsem šéfa, který kontroloval čistotu stolků. Najednou se naše oči setkaly.
"Slyšíte to", špitnul.
"Slyším", kývnul jsem. "Ano slyším, já slyším ve svých uších hudbu", zašeptal jsem a zastavil se.
"Já také, já slyším božskou hudbu. Paní Hedvika hraje pro nás, nemáme se čeho bát", usmál se ten přísný, strohý šéf.
Stáli jsem naproti sobě, usmívali se a poslouchali, byl to naše poslední zastavení a společné sdílení něčeho tak krásného, slovy nepopsatelného.
-------------------------------
Za rok nato ten moudrý, spravedlivý muž s velkým srdcem zemřel. Vzala si ho rakovina.
----------------------------
V Obecním domě již nepracuji, ale nedávno jsem šel kolem. Přilepil jsem nos na výlohu, tak aby mě nikdo z hostů neviděl a na chvíli jsem se zastavil a přivřel oči....
Viděl jsem paní Hedviku, vedoucího pana Johana...............
"Jste v pořádku, tady nemůžete stát, plašíte nám hosty", ozvalo se za mými zády.
Podíval jsem se a uviděl mladou servírku s dlouhými vlnitými vlasy.
"Promiňte, zasnil jsem se. Prosím, nehrajete na klavír?", zeptal jsem se ji.
"Běžte se z té opice vyspat a nechlastejte tolik", odpovědělo mi to spanilé děvče a pohrozilo mně přísně prstem.
"Na spánek mám ještě čas - určitě s tím souhlasíte paní Hedviko a Johane, i když se na setkání s vámi tam nahoře těším. Ale nyní se s dovolením, častěji zastavím a zasním......", řekl jsem polohlasem.
Mladá servírka obrátila oči ve sloup: "Dělejte si co chcete, jen přestaňte frňákem olizovat výlohu, kdo to má pak čistit!!"
"Já vím - čistota a pořádek. Tak se tu mějte hezky", rozloučil jsem se a ještě jednou se zadíval na ty krásné husté dlouhé vlasy.
