Sehnat uklízečku na vygruntování výrobní haly byl pro jistý nejmenovaný velkopodnik nadlidský výkon. Zaměstnanci se se na této pozici střídali stejnou rychlostí, jakou je dnes vypuzena tisícovka z peněženek nakupujících.
Personalista Monič byl z této situace nešťastný a kdyby měl vlasy, jistojistě by si je nejen vyrval z hlavy, ale také je rozčtvrtil a demonstrativně upálil na provizorním ohništi před fabrikou.
Stalo se to jedno páteční nevlídné březnové dopoledne.
Někdo zaklepal na dveře kanceláře Moniče.
Monič nereagoval. Klepání se ozvalo znovu.
Monič zase nic, četl v klidu denní tisk.
Z klepání se však postupně vyvinulo děsivé lomcování dveřmi.
"Dále!!", zařval Monič a polohlasem si pro sebe zopakoval abecedu dosti neslušných výrazů. Nemůže si ani v klidu přečíst noviny.
"Ruku líbám, kapitáne", dere se do dveří brýlatý mužík s ručním vozíkem, na kterém veze umělohmotnou pannu.
"Nejsem kapitán, nikdy, jak je známo v celém podniku, jsem nebyl ve vojenských službách, mám totiž modrou knížku. Jsem personalista, co potřebujete?", zamračil se Monič.
"Milostivý pane personalisto, jdu se ucházet o místo uklízeče", zazubil se chlapík a opatrně sundal z vozíku umělou figurínu.
"To nemyslíte vážně, že ne - za tři dny je Apríl", usmál se Monič.
"Myslím to, jak říkám. Zde je můj životopis - rukou napsaný", nedal se odbýt chlapík, jenž právě opřel svou družku o zeď.
Monič si důkladně krasopisně napsaný životopis předčítá a s úžasem pohlédne na uchazeče.
"Vy jste pracoval jako vysokoškolský profesor?", otáže se celý udivený.
"Ano, vyučoval jsem estetiku, ale každý pohár jednou přeteče. V současnosti bych se rád věnoval pořádku a čistotě z praktické stránky", usměje se chlapík a něžně pohladí po paruce svůj doprovod.
Monič se uhrančivě zadívá na docenta a zjišťuje, že má na sobě dámskou halenku a ve výstřihu korálkový červený náhrdelník. Naopak umělohmotná panna je oblečena do montérek a kostkované košili.
"Kdybych měl jiného adepta, tak bych se rozmýšlel, ale nikoho nemám. Beru vás, ale tu maškaru bych opravdu velmi nerad viděl na pracovní ploše! ", pohrozil Monič.
"Moje družka není žádná maškara, to teda prrr, zakazuji vám se takto o dámě vyjadřovat. Jak račte vidět, je invalidní, nemohu jí proto samotnou nechat doma, vyzývám vás, ať se za svá neuvážená slova dámě omluvíte!!!", rozohnil se obrýlený mužík.
"Milá dámo, promiňte, mám udělat pukrle?", ušklíbne se Monič a v duchu si znovu zopakovaje svůj sprostý slovník.
"Moje přítelkyně omluvu přijímá, pukrle si nechte v záloze, myslím, že ho určitě využijete později", odpovídá nově přijatý zaměstnanec.
A tak pan Elemír nastoupil. Hala se blýskala čistotou. Co na tom, že Elemír kolikrát uklízel v ženském oblečení a u práce si nahlas falešně zpíval.
Jelikož jsou v každém podniku houfy zvědavců, bylo tajnou podnikovou službou zjištěno, že docent Elemír nevlastní pračku a to, co nalezl v kontejneru na obnošené oblečení, využili on i jeho přítelkyně bez ohledu na to, zda se jedná o pánský či dámský oděv, do roztrhání "látkového těla".
Mimi, jak svou přítelkyni docent něžně oslovoval, byla jeho opravdu věrnou a oddanou družkou. Způsobně ho čekala v šatně, na konci směny si vyměnili oděv a docent jí odvezl domů.
--------------------------------
Bylo krátce před Vánocemi.
Do kanceláře Moniče vtrhnul Elemír jako velká voda. Na ručním vozíku je umístěna Mimi s plynovou maskou.
"Musím skončit, Mimi je nemocná, objevila se u ní alergie, kožní vyrážka, je to tady z toho prachu", vychrlí na Moniče.
"Prosím, nechcete si to ještě promyslet, pane docente, provádíte úklid dokonale, nikdy jsme tu neměli tak čisto..."
"Nepřemlouvat, zdraví máme každý jenom jedno!", odpoví rezolutně docent a s ručním vozíkem se dere skrz dveře na chodbu.
Monič narychlo spolkne uštěpačnou poznámku, že Mimi přece není živá. Místo toho jenom zablekotá, ať se rychle uzdraví.
Ještě dlouho se za nimi díval, než nadobro opustili vstupní podnikovou bránu.
Pak si otřel zpocené čelo kapesníkem, pokrčil rameny a s velkou neochotou šel telefonicky žádat úřad práce o vyvěšení inzerátu na pozici nové uklízečky/uklízeče.
