Duben udělal místo měsíci lásky a mě opět přepadávají chmury. Znám pouze platonickou podobu této čarovné extáze. Moje fyzické nedostatky i snad hrozící budoucí psychické potíže mě přinutily nezahajovat žádné milostné aktivity.
Špatná nálada začíná pomalu nade mnou vítězit. Naštěstí si vzpomenu, že jsem ještě nerozbalila balíček objednaných triček, který jsem dostala od Gabriely. Obě tílka mi slušela, a když jsem k nim oblékla čerstvě zakoupenou sukni či džíny, musím nezaujatě konstatovat určité prokouknutí svojí osoby a k tomu bych si dovolila i pianissimko pošeptat, že jsem omládla. Zjistila jsem také, že uplejší věci zeštíhlují. Celý život jsem si myslela pravý opak: když zabalím své špeky do volných pytlů, zneškodním je, zlikviduji a posílím tak své ego, což se,bohužel, nikdá nestalo.
Do práce se vydávám s černou sukni nad kolena a s tričkem, jenž má výstřih do véčka a je poseto barevnými abstraktními cákanci.
V autobuse mám pocit, že se lidé, kteří zrovna fanaticky nedatlují do mobilů, usmívají. Radostné tváře jim oplácím, májové sluníčko chytá barvu mandarinek a po mém těle se rozlévá pocit blaha.
Po příchodu do kanceláře mi jako první vysekne poklonu Gábina. Druhá kolegyně Věra si důležitě čistí sklíčka brýlí, pak je dává na nos a detailně si prohlíží nové obalení mojí kostry od hlavy až k patě. Právě procházející Žlábek, jenž drží v ruce nachystané cigáro a jeho svraštělé čelo, na němž raší kapičky potu, prozrazuje, že toto roční období není zrovna jeho vyvolená parketa, se neočekávaně u mého pracovního stolu zastaví, výrazně na mě pohlédne, důležitě zakroutí hlavou: „To jsou ale změny“, přidává do kroku a odchází dál na kuřácký dýchánek. Nelze si nevšimnout, že látka jeho kalhot v oblasti hýždí je již velmi tenká, viditelné žmolky se šikují buď napravo nebo nalevo, uprostřed vytváří průsvitný ostrůvek.
Rozesmějeme se s Gábi, neboť jsme se téměř současně zadívaly na zadní partie kalhot vedoucího. Od protějšího stolu k nám doléhá hlasité mlaskání Věry: „Čemu se tak chichotáte, je třeba začít pracovat nebo nestihneme uzávěrku“. Smích ukrýváme do papírových kapesníčků.
„Ty, Vilmo, jak jsem si všimla, rozcvička s Karáskovými tě baví, nechceš začít chodit do posilovny – fitka“, předhazuje mi Gabča svůj návrh na ženských toaletách. Umyvárna před dámskými kabinkami se stala naše důvěrné místo, kde se můžeme svěřit a předat si důležité informace bez zbytečných zvědavců. „Já si netroufám, Gábi, nestačila bych.“ „Neříkala jsi něco takového při zahájení první rozcvičky se sousedy?“ „Tak se do toho pusť od července, je nové čtvrtletí, pořídíš si permanentku, začneš něčím lehkým - třeba zumbou.“ „Vždyť nemám vhodný sportovní oděv!“ „Koukni do internetového obchodu, ze kterého jsi objednávala trička, je tam i velké množství sportovního oháknutí. Na první lekci, pokud bys ještě nebyla rozhodnuta, co si nechat zaslat, si přece můžeš vzít to, v čem cvičíš s Karáskovými. A ještě něco – mám pro tebe překvapení, někoho ti představím, ale pšššt ukazuje prstem na ústa Gábi, vše až v posilce“.
Na WC právě přichází Věra: „Neflákejte se tu, je třeba také pracovat, dámy“, přísně kouká zpoza brýlí. „Ty, Věro, počkej, máš vzadu na ondulaci nehodu“, s vážnou tváři promlouvá Gabča a mrkáním mi dává znamení, abych její šprým neprozradila. „Sakra,co tam mám?“ „Holubí trus“, odvětí tragicky Gabča. „Vilmo, okamžitě mi to dej pryč“, hystericky se rozeřve Věra. „Proč Vilma, ať ti ho odstraní Žlábek, řekni si jemu“, rázně sekunduje Gabriela. „Krávy!“ ječí Věra. Zato Gábina se opře do mě plnou silou a s přímo gladiátorskou vervou vytlačí naše smějící se duo ze záchodků pryč.
