Nákupy byly úspěšné, věkové rozpětí nakupujících famózní. Zjistila jsem totiž, tatínku, že v jakémkoliv stádiu lidského života může být člověk šik a to nemusí mít ani plnou peněženku ani být zrovna akademický estét!
Zakoupila jsem si jednu černou sukni nad kolena a riflové kalhoty. Gabriela mi moc pomohla, neboť mi přinášela módní textilní artikly patřící velikostně do mojí kategorie rovnou do kabinky. Obdivovala jsem ji za ochotu, vstřícnost a především za dokonalou trpělivost, kterou prokázala především v mekáči, v němž jsme strávily několik desítek minut čekáním na usmažení a zabalení většího množství hamburgerů, cheesburgerů, wrapů, stripsů, hranolek....... Ráda bych jemně podotkla, že výše jmenované obědové zásoby byly dražší než moje právě zakoupené svršky.
Ale i trpělivost Gábi není bezedná, proto když mě vysazovala před mým domem, chvatně mi do rukou strčila krabici s objednanou zásilkou barevných triček, rukou naznačila letmý polibek a už si to fičela směr domov.
Po příchodu do bytu, jsem své hnízdo skoro nepoznala: čistá podlaha, koberec bez drobků, všude dokonale utřený prach. Děvčata naštvaně posedávají na sedačce v obývacím pokoji, koukají do mobilu, přivítat mě přišla pouze Pepička. Snažím se jim poděkovat, ale ani stěny, bohužel, mé díkuvzdání neslyší.
„To je dost, už nám pořádně kručí v břiše, my ti tu děláme služky pod buzerovací taktovkou plesnivého dědka a ty nám nezajistíš ani pořádné jídlo, to je ale úroveň“, naštvaně odcházejí do kuchyně. Tváře se jim vyjasňují, když vidí, jak jim pokrm vybaluji z papírových pytlíků.
V půlce tohoto pozdního oběda prohlásí Sára: „Rozhodly jsme se zítra ráno zvednout kotvy. Máme dost uklízení, to po nás vyžaduje matka, tady jsme chtěly odpočívat.“ „Chtěly jsme se válet“, doplňuje ji malá Pepička. „Bus nám jede v devět, stihla bys i tu podělanou rozcvičku v dinosauřím oháknutí", chechtají se jedna přes druhou. Tentokrát jsem je nepřemlouvala, jejich rozhodnutí jsem docela ráda přijala.
V neděli ráno je doprovázím na autobus, před odjezdem ještě fofrem každé vsunu do dlaně stokorunu na přilepšenou „No je to takové plivnutí v krámě, teto, ale díky“, ozývá se jedenáctiletá Vanessa, jejíž tatínek Vasil je ze všech tří otců nejbohatší. Z autobusového okýnka mává pouze nejmladší Pepička.
Rozcvičku jsem stihla, Karáskovým po ní děkuji za starost o holky. „No jsou to takové divoženy, ale dá se ještě u nich leccos napravit“, usměje se na mě senior „Půjdu si po rozcvičce lehnout, po pravdě mě to dirigování tlachohubých nymf zmohlo. Stejně si chce s vámi Kíf o samotě promluvit“, odchází Karásek starší.
„M..mohu n…na chvíli“, prosí Kíf. „Jasně, Kífe, budu ráda“, posadíme se na lavičku, sluneční paprsky v barvě grapefruitu nás příjemně hladí po tvářích. Měsíc duben vyčaroval velmi teplý nedělní den, který přímo vybízí ke slunění.
„Proč ti vlastně říkají Kíf?“, ptám se otázkou, která mě dlouho zajímá.. „M…maxipes Fík, super frajer a podobá se mi, Fík - ale psí jméno, proto pozpátku – Kíf, mamka, m…moje mamka A..anička vymyslela.“ Maxipes Fík i Kíf Karásek mají fortelnou mohutnou postavu, jistá podoba tam opravdu je. Starý pan Karásek je takové vyzáblé pápěří, figuru určitě po něm junior nezdědil. „A opravdové jméno?“ ptám se zvědavě. Plácne se celou dlaní do čela, na němž se objeví růžový flek. „J…já zapomněl - počkat, už vím:" Vašek Karásek, t...to je legrace, rým šprým", rozesměje se Kíf. Přidávám se k němu.
"Ale já chtěl, já mám milenku“, náhle se prudce uhodí do hrudi a důležitě se na mě podívá. „Milenku?!“ užasnu. „Z denního stacionáře?“ neomaleně se zeptám. „Prd, tam ztřeštěné a loudivé“, přestává se usmívat Kíf a ukazuje stejným směrem, kterým zvedala svou hůl stará Hlavičková při jejím radarovém pátrání po hlasitých nočních intimních projevech. „Ale tam bydlí mladý pár“, překvapeně namítám a snažím se tvářit nezaujatě, i když to dokážu jen stěží. „T…tam, Helena, láska, zdá se mi o ní, milenci ve snech", pleskne se tentokrát druhou rukou do čela, skvrna s nádechem do červena se objevuje na levé straně jeho čelní mýtiny.
Na dvorku přibyl starý Karásek, ani jsem si ho nevšimla přicházet, věší prádlo. Souhlasně pokyvuje hlavou a dodává: „Sny nosíme v sobě jako dávku přirozeného opia naplněného pozitivní rozkoší, kterou nám nikdo cizí vzít nemůže. Je to naše velkolepá výsada, v nich jsme svobodní a naše touhy můžeme aspoň na chvíli proměnit ve skutečnost. Nikomu tím neubližujeme…..“
„N…nemluv, tati, j…já si s Vilnou povídám“, nervózně napomíná Kíf svého otce. „Myslím Kífe, že jsi řekl už dost, ale sluší ti to, jak se rozčiluješ, jak mě máš pod svými palcáty", odlehčuje situaci starý Karásek.
"Takže,Kífe, už "Salvátoro“ „A pro vás, paní Vilmo, je toto kouzelné slovo „Salvátoro“ také, je z filmu "Znamení růže" a my dva mužští outsideři jsem si ho vybrali jako slovní nástroj k zastavení hovoru. Když nechcete o něčem dál mluvit či rozpitvávat, nebo se jednoduše nedostat v řeči do nepříjemných sfér, řeknete „Salvátoro“ a je konec, finito. Přidáte se k naší kouzelnické mluvě?" "Určitě a ráda", odpovídám.
Na dvorek zatím přichází v kratičkých šatičkách sousedka Helena, má štíhlou jako proutek postavu , dlouhé rovné lesklé kaštanové vlasy a oči modré jako studánky. Bez pozdravu na travnaté ploše rozkládá deku, vysvléká šaty a začíná se slunit ve dvojdílných plavkách.
Právě pověšené prádlo pana Karáska se zvedá v aprílovém větříku a pohupuje v rytmu pomalejšího valčíku. Kíf stále sedí na lavičce a zamilovaně pozoruje opalující se Helenu.
„No Kíf jen tak domů nepůjde, fascinuje ho tančící prádlo,“, hlasitě ukončuje rozhovor Karásek a pravým očkem na mě koketně mrkne a zašeptá: "Salvátoro"- nezapomeňte, paní Vilmo."
