"Nechcete hrát čerta?", přiletěla přímo z nebe netradiční nabídka. Zvedl jsem hlavu a uviděl dvě ženštiny s černým závojem a dlouhými bílými šaty, které přikrývaly tmavé zimní bundy.
"Mě na maškarní netahejte, dobře se bavte, děvčata", odpověděl jsem podrážděně. Měl jsem totiž slinu na cigárko, které jsem si "vyráběl" z posbíraných vajglů a na ubohé legrácky jsem neměl ani pomyšlení.
"Dovolte, pane, abychom se představily, jsme sestry dominikánky", udělaly obě dámy důstojný úklon hlavou.
"Já žádného bratra nemám, bohužel", pokračoval jsem v konverzaci a dál balil cígo.
"Říkala jsem ti, že je to hloupý nápad řešit to takhle na poslední chvíli", oslovila ta starší, brýlatá, svoji mladší kolegyni. Ta se stále usmívala jako sluníčko.
"Tak tedy jinak, jsem sestra Bernarda z řádů řeholnic a toto je moje kolegyně Johana a chtěly bychom vám požádat, jestli byste se neujal role čerta, dnes chodí Mikuláš, andělé a .....", neúnavně pokračuje mladší jeptiška.
"Jo, jasně", docvaklo mě to. "Máte recht, smrdím na sto honů, zbytky mastné přehazovačky mi zvrdly a na moji palici utvořily dva sataní rohy a špinavý ksicht jsem si v zrcadle prohlížel za dob Marie Terezie. Prostě byste na mně, houmlesákovi, ušetřily a nemusely půjčovat za drahý peníz ohoz z půjčovny", drze jsem pokračoval v konverzaci.
"Skutečnost je daleko jednodušší, ten, kde měl hrát čerta odřekl na poslední chvíli a my sháníme někoho, kdo by byl ochoten...", přestala se usmívat mladičká Bernarda.
"Drahé jeptišky, já nikdy v kostele nebyl", dodal jsem.
"Čerti do chrámu nesmí, stál byste před hlavním vchodem a malinko strašil děti tím, že byste vyplazoval jazyk, trochu zatřásl řetězy a polohlasem zablekotal něco na ďábelský způsob".
"No to by nakonec nebyl takový problém, ožeru se a budu blekotat o sto šest", zařehtal jsem se tak, až obě řeholnice udělaly krok vzad.
"Milý pane - má to dvě podmínky: střízlivý a slušný, to znamená bez vulgárních slov, pouze na úrovni blekotání", pokračuje sympatická Bernarda.
"Myslím, Bernardo, že je to zbytečné, tady pán by takový těžký úkol nezvládnul, je to nad jeho síly. Promiňte, že jsme vás obtěžovaly", omlouvá se přísně vyhlížející Johana, posouvá si obroučky brýlí a bere mladší kolegyňku za loket.
"Počkejte, když bych do toho šel, káplo by něco, myslím hmotného, peněžního", úlisně jsem přešel do vyjednávání.
"Určitě, nějaká odměna by byla", překvapivě odpověděla přísná Johana.
"Tak to tedy beru, šéfové", přikývnul jsem a strčil nezabalené kuřivo do špinavé ledvinky.
"Přijďte za hodinu před hlavní vchod kostela, budeme mít pro vás převlek", usmála se Bernarda a obě se rozloučily.
"Smradlavko, co po tobě chtěly?", ozve se z protější lavičky.
"Nezáviďte, trotlové, na rozdíl od vás jdu pracovat a brzy budu mít střechu nad hlavou, byť v pekle, ale v teple", vyplázl jsem na ostatní bezďáky jazyk.
Za hodinu jsem už byl vyšňořený v čertovském hábu a byl ze mne opravdu odpudivý týpek, dokonce tak, že některé maminky mě předkládaly jako ten nejhorší vzor pro své zlobivé ratolesti. Někteří mě totiž poznali - chlapíka bez přístřeší s bydlištěm: první lavička v parku naproti majestátního kostela.
Po ukončení zdařilého divadelního představení jsem se v dobrém rozmaru naklonil nad usměvavou Bernardou a zablekotal: "Vážená sestro, musím se přiznat, že jsem tuze špatný chlap, nikdy jsem nevykonal dobrý skutek, jsem zapuzen".
"Ale nejste, právě máte jeden malý dobrý skutek za sebou a ani to nebolelo", mrkla na mě Bernarda a tajně mi strčila do kapsy stovku. Tento tajný pohyb její ruky zachytilo důstojné oko sestry Johany, jejíž ústní koutky se pohnuly směrem nahoru.
A já uviděl v očích těchto milých sestřiček záblesk zájmu o mou houmlesáckou osobu, na které již pěknou řadu let nikomu nezáleželo, což bylo mou největší odměnou a ta je, přátelé, k nezaplacení!
