Bruno, hromadič všemožného harampádí, je starý muž, který stále čeká na okamžik, kdy bude někým pochválen, vyzdvižen, oceněn. Na okamžik, jenž spoluobčany malého městečka probudí a všichni zjistí, jaký velikán mezi nimi žije.
Bruno svými úlovky zaneřádil celý barák, od půdy až po sklep. Jen zahradu nechal "čistou". Na ni si vybudoval bicyklové království. Jsou zde velocipédy v různých fázích rozkladu, jenž se Bruno chystá uvést do provozu. Ovšem stále nemá čas, musí se nejdříve vrhnout na opravu těch, které mu lidé z okolí svěřili do péče.
Pokud se Brunovi povede oprava, hned mu přistanou od majitele spraveného kola nějaké drobné na lepší život - cigárka, alkohol, něco dobrého k snědku.
****
"Vstávej, Bruno, máš zahradu plnou mladých koček a vše si fotí jako divé", budí jednoho rána Bruna jeho šmajdavý spolubydlící.
"Zase si to s tím chlastem přehnal, neotravuj spícího", vykřikne Bruno, ale zvědavost mu nedá, vstává a vyhlédne z okna.
"A sakra, tolik mladých bab a jak přiblblé fotí ten bordel. Aby to nebyla provokace! Říkal jsem ti, ty vole, snad tisíckrát, ať tu branku zamykáš!", zařve Bruno a běží jen tak v trenýrkách a původně bílém nátělníčku ven.
"Co tady blázníte!!", řve na děvčata.
"Promiňte, pane, toto jsou moje přítelkyně, já v Praze učit čeština a tady je to prostě coll", vysvětluje lámavou češtinou usměvavá studentka.
"Jo, jo, je tu mnoho kol, ale proč kolem toho takový tiátr", zlobí se Bruno.
"Je to fantastik, romantik, pane můžeme se zeptat?", pokračuje sympatická slečna.
"No jo, ale potom pryč ze zahrady", odpoví naštvaný Bruno.
"Kolik toho tady máte?"
"Nevím", zabručí Bruno.
"A vy opravdu vše opravit?"
"Většinou vše", ulízne si mastnou přehazovačku Bruno a vypadá to, že se mu rozhovor začíná líbit.
Poslední otázku šeptá sympatické mluvčí přímo do ucha nejmenší účastnice výpravy.
"Víte, to je těžko přeložit. Já pokusit. Vy uměl vyrobit malého cyklistu?", bezradně se na něho podívá mladá překladatelka.
Bruno se napřímí, zhoupne v kolenou, ulízne vlasy a snaží se vytvořit nejmilejší úsměv ze svých dosavadních.
"Milé dámy, uměl, každé z vás bych uměl vyrobit malého cyklistu", podívá se na slečny s jiskrou v oku.
Děvčata začala tleskat, aniž by tušily, jak to Bruno myslel. Ten se znovu zhoupnul v kolenou a ještě více se napřímil. Doslova si užíval ten okamžik, kdy se stal obdivovaným, protože v daleké zemi by právě on zvýšil populaci a právě on by pozvedl demografickou křivku. Právě a jedině on.
Od té doby se Bruno zaměřil výhradně a jen na opravu dětských kol, protože člověk vlastně nikdy neví....
