Dilema poslance

Nejen v poslední době neustále slýchávám pojmy "stranická disciplína", "usnesení poslanckého klubu" a další podobné pojmy až mám někdy pocit, že při samotném hlasování jde spíše jen o dělníky podřízené výborům a předsedům. Zkuste si na chvíli představit situaci, kdy by neexistovaly politické strany a uskupení.

      Ve volbách by kandidoval každý za sebe a parlament by se obsazoval těmi dvěma sty lidmi, kteří by dostali ve volbách nejvíce hlasů, kde by pak každý hlasoval a předkládal návrhy zákonů zase jen sám za sebe. Že by se nedokázali na ničem zásadním shodnout? Já mám spíše pocit, že horší než současný stav by to být nemohlo. Jako dítě školou povinné jsem podobnou naivní představu měl. To když jsme učili o ústavě, kde se píše, že každý poslanec hlasuje jen dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jde to vůbec dohromady? Jak může poslanec hlasovat dle svého svědomí, když mu vědomí říká, že pokud se tak zachová, bude vyloučen ze strany ?       Někteří se z takového dilematu musejí zákonitě hroutit, zatímco jiní radši žádné svědomí nemají, a hlasují jen s vědomím, a sice že za ten či onen hlas dostanou to či ono, dosáhnou toho či onoho, resp. nepřijdou o to či ono. Takoví jsou pak pro strany velmi perspektivní a dokážou se v parlamentu udržet po celá léta. Máte někdo řešení jak z toho ven       Pokud si dobře vzpomínám, tak na podobné myšlence měl být založen senát. Při jeho zřizování jsem neustále slýchal, že do senátu se budou volit především osoby a osobnosti, stranická příslušnost bude hrát podřadnou roli. Mně to rozhodně tak nepřijde, už jenom z toho důvodu, že mnoho lidí (když už jdou k volbám) takstejně jako ve volbách komunálních či krajských opět volí dle stranické příslušnosti.