Tisíce odpovědí na téma dárek, ale kreativita se vytrácí, je-li dotyčnému více a více let, dokonce mnozí odpovídají, neb spíše blekotají, že u nich to zaštiťuje manželka, ségra, dcera, teta, přítelkyně, babička… fena, kočka, křečice tečka A na dotaz: „Ale té svojí snad něco daruješ ty sám, ne?“
A…co vidím, vidíte? Nejčastěji tak jako v očekávání a překvapeně koukají, no spíš čumí…Prostě čumí a ještě tak jako pootočí hlavu nahoru a lehce do strany, jakoby právě stamaněkama, před takovou pohromou jako je DÁREK, měla přijít pomoc božstva.
Vám se udělá přinejmenším smutno a úzko, slabším i vyschne v ústech, mnohé seschnou již v mládí zcela a zůstávají poznamenané na celý život!
A pokud nemáte ten den extra našlápnuto, ono smutno, úzko a jiné duševní slizy se plíží a vkrádají a vy víte, že to luxusní triko, za které byste měla minimálně krém od DIORa, nebo na půl roku předplacené fitko, bude asi pro vašeho drahoušínka pěkné šlápnutí vedle. Bude, protože on se vytasí, asi jako loni, se svíčkou z IKEi, kterou dostala jeho matka jako bonus. Koupila si novou sedačku a letos už byla pro konferák, to byste také mohla dostat blikající čepičku se sobími parohy.
A Vám je to líto….
Líto je obludný pocit, který se stupňuje při pohledu do zrcadla a při každé melodii ala Enya.
Takže se tak nějak v radostných (pokud o tom kecáte s kámoškama a máte z toho srandu), či více méně neradostných, (pokud už o tom nekecáte s kámoškama a přemýšlíte sama), myšlenkách, protančíte až k rozbalování.
Na všechno jste našetřila, všechno jste vypočítala, propočítala, nakoupila, připravila, naložila, nasekala, nastrouhala, obalila, napekla a osmažila, uklidila, nazdobila, nasvítila, pak jste se oholila, depilovala, vykoupala, krémovala, ostříhala, nalakovala, nabarvila, učesala, vyvoněla, nalepila, odlepila, upravila, zabalila, abyste
rozbalila
svíčku z IKEi
s doprovodným, idiotsky lehce provinilým: „V loni se ti tak líbila, tak jsem si říkal….“
A to už neslyšíte, protože teď zase vy čumíte, a to zdrceně do zrcadla, a ještě v sobě máte, dámy, samy k sobě, tolik drzosti a bezohlednosti a totááálnííí nesebeúcty, zablekotat: „To asi ta připálená ryba, nějak se mně udělalo…“ A za zamčenými dveřmi koupelny vám tečou a tečou a tečou a vyschnou až 14 dní před svátkem, který máte v únoru, a to jen proto, aby se vše nanovo opakovalo…
A to se ještě Štědrý večer přikrášlí tím, že drahoušínek, stále mu tak říkáme, že?, na druhý den do telefonu své matce zahlásí: „Ale jo, dobrý, drahá sice strávila večer na záchodě, protože spálila rybu a nějak jí to nesedlo, ale jinak dobrý…“
