Představte si poklidné lázeňské městečko, určitě pětkrát menší než vaše Teplice. Před takovými sedmi lety se tady lázeňský host z arabských zemí objevil zřídka. Jak začala doslova invaze hostů z arabských zemí?
Management místních lázní zaměstnal arabské lékaře. Netrvalo dlouho, za těmito lékaři začali přijíždět rodinní příslušníci, pak celé rodiny a vzápětí spousta dalších, to už lázeňských hostů, kteří se již navzájem ani neznali.
Hosté a později, jen na krátký pobyt přijíždějící rodiny, pocházející evidentně z vesměs velmi dobrých majetkových poměrů, nebyly zpočátku žádný velký problém. Naopak. Pronajímaly si sem tam nějaký byt nebo pokoje v hotelích a penzionech, platily bez problémů a vyžadovaly nepřeberné množství služeb, za něž byli ochotni velmi dobře platit. Sem tam z okna vyhozené odpadky, podělané dětské pleny, nebo jejich typické jídlo – cosi plovoucí v litrech oleje, servírované přímo na koberci se tolerovalo, protože škody bez problémů uhradily. Majitelé hotelů a penzionů se neozývali, raději vše v tichosti a rychle dali do pořádku, jak vevnitř, tak i venku. O kritiku z řad občanů města nestáli. Zisk je zisk, ale nechat si nadávat, že pro peníze si nechají všechno líbit…No, tomu hřbet nikdo nastavovat nechtěl.
Nemyslete, že to trvalo dlouho. Pak stačilo dát pár dalších pracovních míst těm, z rodinných příslušníků, kteří zvládli předepsané jazykové zkoušky, které nejsou pro získání pobytu v Německu až tak obtížné a problémy se začaly jen hrnout. Možnost trvalého pobytu šla ruku v ruce s nutností trvalého bydliště. Už nebylo tak jednoduché udržet pořádek kolem domu, jež patří společenství vlastníků. Majitel bytu dostal slušně zaplaceno a o úklid a pořádek se měl začít starat kdo? Majitel bytu? Nestíhal. Správce? Proč? Ostatní nájemníci? Úklidová firma? Kdo by jim všem platil? A co ten strašný hluk do pozdních nočních hodin? Majitelé, pronajímající byty těmto lidem, věřte nevěřte, nebydlí ve stejném městě.
A začal nastávat kolotoč stížností. Domáhání se zákroku policie a úřadů, správců domů. A ze strany přistěhovaných obyvatel výhružky a napadání a ještě větší nepořádek a ještě větší hluk. Byla to jen voda na mlýn všeho negativního v celé této nesmyslné snaze smísit dvě zcela odlišné kultury tak, že jedna může přestupky páchat a druhá ne, protože je ve vlastní zemi a ví již po desetiletí, jak se v ní chovat.
A úřady? A policie? Mám často pocit, že jsem v Jižní Africe bezprostředně po zrušení apartheidu. V Pretorii, v parku vládní budovy, byly cedulky s nápisem Nemočit. Močil běloch, od bílého policisty dostal pokutu, od černého nakládačku a pokutu. Močil černoch, bílý policista dělal, že to nevidí a černý si přátelsky pokecal. Německý úředník by německého občana bezpardonu pokutoval a arabskému přátelsky domlouvá. Německý politik a německý úředník chce po německých občanech toleranci, pochopení pro jinou kulturu, úctu a respekt. Ale proč nechce vzájemnou kulturu, úctu a respekt?
Jednání na úřadech kvůli neustálým přestupkům stále probíhala. Bez efektu. Jediného efektu, kterého se dosáhlo? Začal se šířit strach. Němec začal mít strach, že bude nařčen z rasismu, ačkoliv muslimové nejsou žádná rasa, začal mít strach, že ačkoliv chce jen čistotu a klid, bude osočen z iracionálního strachu z islámu a muslimů.
A tak se lidé přestali ozývat jednotlivě, spíše psali petice a raději trpěli, než to stále dokola řešili. Šířil se smrad /omlouvám se za to slovo, ale zápach to nebyl/ rezignace. Když vás zradí ten, který by měl stát na vaší straně, poněvadž tam, kde je, je protože jste to chtěl vy, je to zrada jedna z největších. Ale tady bych se dostal na další dlouhou cestu filozofie v duchu - Vznes stížnost a dobrý politik ji využije ve svůj prospěch.
Ale u konce nejsme. Před více než rokem se v malém lázeňském městečku začalo mezi arabskými obyvateli vážně diskutovat téma výstavby mešity. Městečkem proběhla tzv. vlna zděšení. Klidné, tiché, půvabné již méně, zvláště po ránu, než technické služby uklidily hromady odpadků po nočních piknicích, ale přesto…
„To budeme pětkrát za den poslouchat ten strašlivý řev muezzinů, svolávající k motlitbám?“ Povšimněte si, prosím. Nikomu nevadilo k jakým modlitbám a kdo se bude modlit, vadil řev.
Proti se obyvatelé postavili sepsáním petice. Na radnici rozhodli, že stavba povolena nebude. Bude, nebude, nebude prozatím? On také nikdo z místních nenašel do té doby odvahu, aby vyznavačům Koránu na výstavbu mešity prodal pozemek. Kdo a za co by ho uklízel?
ALE…
Ale našel odvahu v obytném bloku pronajmout přibližně 250 m2 na modlitebnu. A místní této modlitebně neřeknou jinak než Moschee, mešita. V obytném bloku sídlí v přízemí čtyři různé ordinace, včetně jedné dětské se speciálním vybavením pro motoricky postižené děti, která je nákladně rekonstruovaná tak, aby byla bezbariérová. Dále jsou zde 4 různé prodejny a herna pro starší děti. Ve třech patrech nad tímto blokem jsou byty.
A…
A jak se zde žije? Na trávnících, záhonech a lavičkách posedávají v hlučné a rozhodně ne družné zábavě vyznavači koránu. Mohou tady sedět třeba buddhisté nebo křesťané nebo pravoslavní, ale sedí tady vyznavači koránu. Kolem pobíhají jejich nevychované agresivní a bezohledné děti. Pokud si normálně povídají, tento jejich řev má sílu kolem 90 decibelů. Někteří polehávají a pokuřují shishu nebo hookah. Kolem sebe kupí veškeré odpadky od čehokoliv, co použijí. Před modlitbou se shromažďují před Moschee, po ukončení modlitby se shromažďují před Moschee. Do pozdních nočních hodin a mnohdy do hodin ranních se „společensky“ oddávají duchovnímu a morálnímu růstu. „Odměna,“ jak říkají, „je bezměrná.“ A blaho si prý neumíme představit.
A vážení úředníci a politici,
my, špinaví psi, přitom toužíme jen po klidném soužití v čistotě.
