Litomyšl je další v řadě měst, kde přechod záchranné služby na posádku bez lékaře vyvolává bouřlivé emoce. Internetem koluje petice požadující návrat lékaře, situace si všímají některá média. Plně chápu obyvatele, kteří se obávají snížení úrovně péče. Chápu i zástupce města, protože jen politický sebevrah by souhlasil se zrušením RLP ve svém městě, navíc ve volebním roce.
Pro většinu lidí končí záchranka jako taková a jsou přesvědčeni, že ji nahradí „převozka“ s řidičem nebo v lepším případě „nějaká sestra“. Nikdo těm lidem nevysvětlil, co vlastně je RZP a jejich strach možná tak trochu pramení z neznámého. Z toho, že nevědí, kdo k nim přijede po zavolání na tísňovou linku, když lékař v sanitě již nebude. V tom vidím určitou chybu vedení záchranky a krajského úřadu.
Důvod této změny na některých výjezdových stanovištích je vcelku jasný. Jsou jím jednak peníze, ale především nedostatek lékařů. Záchranka měla v minulém roce pouze 26 kmenových lékařů a na zajištění provozu se tak muselo podílet dalších 97 externistů. Její rozpočet navíc žádné významné motivování pro přilákání nových lékařů neumožňuje. Ani jedno se zřejmě samo nevyřeší, takže jsou v zásadě dvě možnosti – buď bude v každé posádce sedět lékař, ale počet posádek bude omezený nebo bude základ tvořit více nelékařských posádek RZP a několik posádek s lékařem, vyjíždějícím pouze na závažné stavy (ať už klasická posádka RLP nebo setkávací systém).
Nastává však otázka, která z obou možností je výhodnější. Odpověď může dát pohled do nejnovější výroční zprávy krajské záchranky. Tam zjistíme, že jak počet posádek, tak množství výjezdů, neustále roste – zatímco v roce 2005 připadalo na 19 posádek 20 754 výjezdů, vloni už jich 27 posádek absolvovalo 44 444 (vliv na to má rušení pohotovostí). Navzdory všeobecnému přesvědčení, že denním chlebem záchranky jsou především těžké úrazy a dopravní nehody, je skutečnost trochu odlišná. Velmi často supluje praktické lékaře a pohotovostní službu. Ze všech primárních výjezdů jich 66% mířilo k pacientům s méně závažným stavem, který si vyžádal maximálně ambulantní ošetření. Jen v zhruba 30% případů byl na místě potřeba lékař a pouze v 1,5% případů vyjížděly žluté vozy ke stavům přímého ohrožení života nebo resuscitaci.
Sám za sebe budu jako pacient raději, když bude území kraje dostatečně pokryté plně vybavenými posádkami RZP s profesionálními záchranáři a strategicky rozmístěnými lékaři v setkávacím systému RV, než čekat na jedinou posádku v okolí, která (ač s lékařem) právě převáží lehce zraněného člověka do vzdáleného města.
