Historie se opakuje. Kolikrát ještě?

Schizofrenička, která byla propuštěna z opavské psychiatrické léčebny, ubodala člověka a dalšího zranila. Příběh, který v posledních dnech slyšel každý. Jenže tento se odehrál v roce 2012 a mnoho se od té doby nezměnilo, pokud nepočítám, že ke stávajícímu detenčnímu ústavu v Brně přibyl nový v Opavě.

Je hezké hledat viníky, pronášet silná slova a podávat rezignace. Ale přehazování horkého bramboru mezi resorty zdravotnictví a spravedlnosti ničemu nepomůže.

Jak tedy dál?
Asi se shodneme, že schizofrenie je nemoc. A sice těžká a především velmi nevyzpytatelná. Mozek prostě takový už je. Ať má člověk jakékoli onemocnění (včetně duševního), měl by mít v dnešní společnosti právo na léčbu. Už jen proto, že tím společnost chrání samu sebe. Ostatně stejně je to s rozdáváním injekčních stříkaček streetworkery. Trestání pacientů s duševním onemocněním smrtí tu už v minulosti bylo a vracet se k němu není nejlepší nápad.
Otázkou tak je, jak lidem s touto diagnózou pomoci a zároveň ochránit většinovou společnost.
Myslím, že jednoznačného viníka v tomto a podobných případech nenajdeme. Neměli bychom se totiž ptát, kdo selhal, ale kdo v celém systému péče o tyto lidi chybí.
Zatímco v léčebně je tento člověk pod prakticky neustálou kontrolou, okamžikem propuštění se vše mění a veškerá kontrola spočívá ve více či méně častých návštěvách ambulantního psychiatra. Nepočítám teď dohled soudu, který je spíše formální.
V případě, že ambulantní lékař funguje pouze jako „předepisovač“ léků, je na průšvih zaděláno. Výjimkou není psychiatr, ordinující po telefonu a zasílající recepty poštou.
Zabránit dalším podobným případům nelze. Ale jsem přesvědčený, že řešení může spočívat v zintenzivnění práce s lidmi propuštěnými z ústavní léčby. Nejen návštěvy v psychiatrické ambulanci, ale především spolupráce s terénním pracovníkem (nejspíš psychologem v rámci Probační a mediační služby).