Školka podporující zdraví

   Děti do pěti let by neměly mít omalovánky. Když dítě spadne ze stolu, je to „přirozený důsledek“. Pedagožky mateřských škol by neměly hladit děti po hlavě...

   To, a mnoho jiného, jsem se dozvěděla během svého posledního (sedmého) roku na svém bývalém pracovišti. Kde jsem byla celých šest let vcelku spokojená. 

   Byla jsem "odejita". Ne kvůli blogísku, ne kvůli pracovním výkonům, děti i rodiče byli nadmíru spokojeni... Během roku nás odešlo osm, plus dvě o prázdninách. Z kolektivu cca 16 lidí je to trošku k zamyšlení. Ale ne všem se o tom chce přemýšlet. Kácel se les, chápu, létaly třísky, chápu. Jen si myslím, že odletělo i pár kvalitních líp. 

   Koncept Školky podporující zdraví mi do minulého roku nebyl znám. Nicméně dle strýčka googlu je tu od devadesátých let. Prý je to velmi pokrokové, unikátní a světoborné. Škoda jen, že se nám o něm na vysoké škole nikdo nezmínil.

   Myšlenky v zásadě nejsou špatné, nebo dětem škodlivé. Mnoho věcí stojí k zamyšlení. Neštěstí přichází, pokud celou tuto (alternativní) výchovu vezme do rukou někdo zcela mimo odborné znalosti, vysokoškolské vzdělání a bez sociálních schopností, což mu značně narušuje práci s jakýmkoliv druhem zaměstnance, krom submisivních jedinců. Naneštěstí se to stalo u nás.

   Dětem se NEsmí říkat „NE“. Nelez na ten stůl, nejez tu modelínu, nevystrkuj tu ruku z tramvajového okýnka, nepokoušej se oběsit spolužáka na švihadle, apod. Děti jsou vaši rovnocenní partneři. Oslovujete je pouze „děti“ nebo „kamarádi“. Nehladíte je po hlavě, neboť hlava je místo POUZE pro maminku. To, že jedno dítě při návštěvě divadla zapomenete a odejdete bez něj, není profesní selhání. Pokud učitelka do skvěle fungující třídy odmítá z vlastního přesvědčení zavést želvičkové, rybičkové, košťátkové a jiné pravidlo, je to profesionální selhání. „Nastarosti“ se píše dohromady, „spívat“ se píše se „s“. Uklizečka může ve školce sem tam hlídat děti půlhoďku až hoďku místo učitelky. Jedna učitelka odpoledne může hlídat i přes 40 dětí sama. Děti do pěti let nepotřebují omalovánky. Řízená činnost ve školce není třeba. Je nutné vyvarovat se býti direktivní. Slovo „zákaz“ je ošklivé, byť je to cedule pro rodiče - zákaz vstupu, zázemí pro zaměstnance. Učitelky již nejsou učitelky, ale „facilitátorky“. Děti jim tykají a oslovují je jmény. Vaše děti si budou do školky nosit fotky mrtvých příbuzných a domácích mazlíčků, aby oslavili svátek mrtvých. Nakonec si z nasbíraných foto vzpomínek udělají koláž na nástěnku...

   Víte, asi je mi proti srsti označovat mně svěřené dítě za mého kamaráda. Nebo zkrátka neumím mít za ROVNOCENNÉHO PARTNERA někoho, kdo není svéprávný a ještě ani zcela neovládá vlastní svěrače. Jsem zastáncem tradičního výchovného systému, co se týče státních institucí. Neuznávám všechna školení, kde lidem nakukávají do hlavy, že se děti nemají hladit po hlavě. A že omalovánky lze snadno nahradit vrbovými proutky a hrstí spadaného listí. Vlastně nesouhlasím s většinou věcí, co byly loňský rok vyřčeny a provedeny v mé bývalé školce. A proto se se mnou pro tento rok už „nepočítalo“. To je oficiální odůvodnění.

   Neoficiálně mě moje nadřízená za mými zády před rodiči porovnávala s Hitlerem. Je to ta stejná vedoucí, která mě mermomocí chtěla dotlačit na kurz za pět tisíc. Nestačilo jí, že jsem přečetla celou stejnojmennou knihu. Respektuj a buď respektován.

   Jsem teď jinde. Můžete se všichni začít bát, zda jsem padla zrovna na vaší školku. Tímto zdravím své bývalé rodiče (vaše děti jsem byla pozdravit osobně ve školce). Vřele Vám děkuji, že jsem přes prázdniny nabrala deset kilo, páč jsem nechtěla, aby se všechna ta čokoláda, co jsem dostala na konci roku, v těch vedrech roztála. Tak jsem ji sežrala. Přeji Vám i Vašim dětem jenom to nejlepší, byli jste opravdu skvělou oporou a nejlepší třídou za celých sedm let. Děkuji.