Proč české školství přichází o dobré učitele

   Kdysi jsem věřila, že přispěji ke zkvalitnění českého školství. Věřila jsem, že spasím svět. Pokud ne svět, tak aspoň děti v „mé“ mateřské škole. Chtěla jsem zvýšit upadající, nebo spíše upadlou, prestiž učitelského povolání.

   Pozvedla jsem tak akorát decku bílého obden. Spasila jsem maximálně sebe tím, že jsem posbírala zbytky sebeúcty a dala po 8 letech výpověď. Zvýšila jsem spíše statistiku vysokoškolsky vzdělaných pedagogů odcházejících do jiných oborů.

  České školství je v krizi, jak materiální, tak personální. Mediální masáž, kdy je veřejnost systematicky štvaná proti učitelům, je politováníhodná. Média učitele zobrazují permanentně jako vyhořelou, znechucenou, nekvalitní kreaturu, která vysává ze školství finance, jež měly být určeny dětem (na obědy).

   Kapacita třídy mateřské školy je až 28 dětí. Ano, na jednu učitelku, druhá chodí až na odpolední. Že může být věkový rozdíl mezi dětmi až 4 roky ani nezmiňuji. Jak asi může probíhat výuka, nebo jakékoli vzdělávání v tomto počtu? Adekvátní počet žáků na třídu je hluboko pod hranicí 20. Aby bylo možné každému poskytnout stejnou míru péče, počet by byl tak 10. Ale o snižování počtu se nikdo nebaví, to je pro média a neziskovky nelákavé téma, z toho netečou peníze.

   Průměrný věk učitelů připomíná domov důchodců. Staří, kteří nám navyšovali statistiky průměrných mezd a drželi rozpadající se systém jakž takž pohromadě, odcházejí do (zaslouženého) důchodu. Někteří i mnoho let přesluhují. Na jejich místa by měli nastoupit mladí. K čemuž nedochází a nedojde, neb to není lukrativní povolání. Je psychicky náročné a vyčerpávající, s obřím břemenem zodpovědnosti. S neodpovídajícím ohodnocením a společenským postavením. Kdo by se do toho hrnul? A proč?

   Chybějící síly se zaplácávají vším, co je po ruce. Nadšení a aktivita jsou sice chvályhodné atributy, ovšem ne všichni nadšení a aktivní mají předpoklady pro práci učitele. Někdy ani nemusíte být nadšení, dokonce ani nemusíte mít maturitu a stejnak vás jako učitelku MŠ přijmou. Nejsou lidi.

   Zbytečná existence školských odborů. Nejenže v jejich čele sedí skoro dvacet let tentýž člověk, ale když by se měly ozvat, mlčí. Pak vymýšlejí hurá akce, a la nedávnou stávku, která nebyla připravena a díky níž jsou učitelé opět pro smích. O tom, že od „stávky“ už o odborech zase není slyšet, mluvit netřeba. Přitom ničeho nedocílily, jen pár vyučujících mělo den naplaceného volna…

   Hlavním problémem i nadále (již 30 let) zůstává platové ohodnocení tohoto povolání.  I když média sveřepě tvrdí něco jiného. O to větší pro vás může být překvapení, že můj odchod nezapříčinila ani neodpovídající mzda, ani děti, dokonce ani rodiče s Google vzděláním, kteří mi radili, jak mám vykonávat svou práci.

   Nebylo to plánované. Ale bylo to osvobozující. Důvodem bylo nově zvolené vedení, které svým rozhodnutím zatlouklo pomyslný poslední hřebíček do (mé učitelské) rakve… A mě tak po osmi letech vysvobodilo ze soukolí beznaděje, frustrace a vyčerpání z předem prohraného boje jménem české školství.

   Přeji mnoho sil, odvahy a odhodlání všem zbývajícím kolegům. Třeba i díky Vám jednou to Finsko skutečně dohoníme…