Co rodiče netuší o školkách v přírodě

„Před odjezdem si dojděte všichni na záchod,“ zněl pokyn. „Pančelko, mně se chce kadit,“ ozvalo se z autobusu tři minuty poté, co jsme opustili areál školky.

   Čtyři z dvaceti dětí brečí. Dvěma se stýská po rodičích, jeden zapomněl transformera a další nám oznámil, že neví, proč brečí. Tonda akutně potřebuje čůrat, Franta má žízeň, Tadeáš rozdělává svačinu a Aleně se chce blinkat. Jsme na cestě 10 minut. Máme před sebou dvě hodiny jízdy a čtyři dny na školce v přírodě.

   Luky má řízky, Táňa několik balíčků chipsů a Miki nemá nic, protože ho ráno vezl táta a máma mu to nepřipomněla. Několika dalším se chce čůrat, téměř všichni mají žízeň/hlad. Několik z nich začalo svačit, přestože to měli zakázané. Uběhla půlhodinka cesty, nucená přestávka na pumpě. Původně jsme s kolegyní měly v plánu si odskočit, ale děti vrhající se střemhlav pod projíždějící auta náš záměr změnily. Stádo pakujeme do bezpečí busu.

   „Ledy gó“ zní celým dopravním prostředkem. Původní verzi písně znáte pod názvem Let it go (Ledové království). Pan řidič dle výrazu tváře uvažuje, která forma sebevraždy je nejrychlejší. Několik dětí se rozhodlo zpívat jinou píseň. Máme tedy takový specifický kánon. Alžběta do toho vypráví vtipy. Dětské vtipy. Většinu z nich vypráví na několikrát, neb zapomíná pointy. Vyžaduje mou neustálou pozornost. Tu ověřuje kontrolními otázkami. Terezku zase zajímá, zda jsem se někdy líbala. Záhy jsem vyzvána, abych zpívala společně s dětmi. Tentokrát zpíváme „gama sáj“ (Gangman style).

   „Jděte do pokojů, my vám přineseme kufry, nejezte nic, co v nich najdete a hlavně nevybalujte.“ Tak zněly pokyny. Po odnesení všech 20 zavazadel jsem šla zkontrolovat pokoje. Natálie si stihla vybalit (což připomínalo explozi jaderného reaktoru). Inspirovala tím nejen svůj pokoj, ale i ten vedle a nyní jsou všechna růžová trička na hromadě a děvčata netuší, které je koho. Podepsaná logicky nejsou, protože jsme o to výslovně žádaly...

   Láďa si krém na opruzeniny rozetřel po obličeji, peřině i okenním rámu. Daník při skákání na posteli zlomil část roštu. Linda otevřela kolu, která explodovala po pokoji. Děti si mezi sebou směňují léky, které měli rodiče odevzdat při odjezdu. Za pět minut je oběd. Alena brečí, stýská se jí. Mirce se do kufru vylil opalovací krém.  Zjišťujeme, že jsou na pokojích televize. Zjistily jsme to v momentě, kdy nám Martínek donesl rozšláplý ovladač.

   Večer padáme za vlast, dětem jsme zabezpečily okna a necháváme je svému osudu. Otvíráme tekutý lék na nervy (víno), který nám poslala jedna z maminek. Moudrá to žena. Ranní budíček je formou líbezného sdělení z úst naší noční hlídačky: „Dobré ráno, Agáta bleje!“

   Chtěly jsme pražským dětem dopřát trochu té syrové zábavy – táborák s buřtama. Někteří účastníci tuhle aktivitu vykonávali prvně. Většinu to bavilo 3 – 5 minut. Jiní byli vykázáni, neb jejich motorické funkce nebyly v souladu se zachováním bezpečnosti v přítomnosti otevřeného ohně. Buřt si opekly vlastnoručně přesně čtyři děti.

   Do konce pobytu postihlo zvracení další tři svěřence. Jiní měli opačnou verzi, kdy to jde spodem. Skutečný zážitek. Pobyt byl náročný a umocnil účinnost mé přírodní antikoncepce zvané „byla jsem učitelkou ve školce“. Přežili jsme. Do Prahy jsme si až na výjimky přivezli střevní chřipku všichni, včetně učitelek. Školám v přírodě zdar!

PS. Myslím, že kdejací ultras by nám mohli závidět, v jakém stavu jsme za sebou zanechali penzion