My všichni školkou povinní

   Pracovní týden jsem začala aktivně. Hned v pondělí jsem vzala práci pevně do rukou. Tím slovem práce myslím "lejno" a tím pevně do rukou myslím - pevně do rukou. 

   Byla hrachovka a Amálky střeva to jaksi nepobrala, a to, co mělo skončit v jímce, skončilo v kalhotkách... a teplácích, a na tričku, a na bačkorkách, a na kšandách, a na záchodový míse, mejch rukách a prostě všude tam, kde to není zrovna příhodné. Ono totiž není dobré se radovat v momentě, kdy máte dítě umyté, převlečené do čistého a vypakované zpět na zahrádku, kde celý ten armagedon začal. Je tam totiž ještě ten jeden ošemetný okamžik, kdy infikované kousky oděvu vkládáte do igeliťáku. Ano, přesně tam se to stalo. Opatrně, opatrně, opatrně i ten poslední cípeček nohavic tam zastrčíte a ouha, zásah, potopeno. Přímo do hnědýho. Ten ušidrásající výkřik slyšela i kuchařka nad zapnutým mixérem. A zatímco se mě jedna provozní snažila zbavit agónie, druhá otevřela hlavní dveře do školky a nechala volně odejít zbytky mé cti a zdravého rozumu. Kuchařka v dobré víře přispěchala s bonboniérou, což ve mně znovu vyvolalo dávivý reflex. Páč #sorryjako...

   Amálka si v těchto fekálních aktivitách asi libuje. Jinak si nedokážu vysvětlit, že o dva dny později si ve třídě stoupla nad dřevěné schůdky, kde s ledovým klidem opět povolila svěrače. A nám se tak s dětmi naskytl neopakovatelný (doufám, že se to teda opakovat nebude) zážitek - vidět a slyšet šumění vodopádů přímo ve školce. Patová situace nastala záhy. Nebylo snadné logisticky vyřešit přesun totálně pročůranýho dítěte, kterému čvachtaly bačkůrky močí, přes koberec a následně do umývárny. Zatímco se moč zvesela dál šinula po schůdkách, čapla jsem Amálu za ramena (protože to byly jediný suchý části jejího těla, za které lze dítě uchopit, aniž by mu člověk způsobil trvalé následky nebo přivodil pláč) a přenesla jí na dlaždičky. Ostatní děti naší "zábavu" chvilku se zájmem pozorovaly. Následně šly pouštět papírové loďky do jezírka z moči, které se mezitím pod schůdkami vytvořilo. 

   Tento pozoruhodný týden plný příjemných a vonných zážitků zakončil Tonda. Při obědě mi přišel ukázat svou temně zelenou nudli v dlani. Kterou si bez mrknutí oka olízl. Dobrou chuť!

   Děti jsou radost. Děti jsou naše budoucnost. Děti taky "nikdy" nelžou. A děti jsou taky důvod, proč mě většina mých FB kamarádů ještě nesmazala. Protože co je lepší, než cizí neštěstí?! Cizí neštěstí za účasti školkových dětí! A byla by škoda vás o to ochudit. Přeji příjemnou zábavu (na můj účet).

ZÁŘÍ

Na zahradě se u mě zastaví na odrážedle pětiletej Adrian: "Hej, pančelko, chceš svézt?"

"Noooo, Adri, já nevim kam bych si sedla... leda tobě na klín."

Načež si mě chlapec obhlídne a praví: "Hele, tak to by asi nešlo. Máš moc MACATEJ zadek, pani učitelko... a jsi už trochu stará."

Jooooo, ale hlavně, že na to abych si s tebou čutala mičudou stará nejsem. Aneb jak elegantně poslat učitelku do řiti. Nebo do vinárny pro litr bílýho, abych zahnala depresi ze stáří.

Povídám si v podřepu se tříletým Pavlíkem. Ten mi během rozhovoru několikrát pohladí prsa(!). Když to udělá počtvrté, tázavě se na něj podívám... 

"Co to-e?"

"Co, Pavli?"

"No tohje..." a ošmaká mi prsa počtvrté.

"Triko." (Dělám blbou, to mi ostatně jde dobře)

"Ne-éé, to měkoučký pod tim..."

"Prsa."

"Hmm... ", hoch se na NĚ hypnoticky zadívá, "... jsou fakt vejký!"

No a během této vášnivě erotické debaty s tříletým "průzkumníkem" zvednu hlavu a vidím, jak mě a Pavlíkovo bádání se zájmem a mírným děsem v očích pozorují dvě matky z vedlejší třídy, které se ve školce pozdržely v rámci adaptačního programu.

Tímto je zdravím. Nebojte, ve vaší třídě nemáte takhle zvrhlý úči.

Čtyřletý Mates přímo před zraky kolegyně bije tříletýho špunta hlava nehlava.

"Hej, Maty, co mu to děláš?"

"Biju ho!"

"A proč to děláš?"

"No, protože Vašík má hrozně hezkou maminku a já chci, aby mi přišla vynadat..."

S Vašíkovou maminkou odpo přišel i Vašíkův tatínek. Kolegyně jim povyprávěla humornou stórku z dopolední aktivity jejich syna a od té doby si chlapce chodí vyzvedávat převážně otec.

"Hej, hej, paničelko, jsi stará babička..."

"Hej, hej, Tadíku, tak to fakt díky. Ty umíš člověka potěšit." 

"Néééééé, kecám. Jsi docela v poho a srandovní."

"Nóóó, tohle se poslouchá mnohem líp." 

"A dáš si se mnou fočus?"

"Aha, řekl jsi mi, že jsem v poho jen proto, abych s tebou šla hrát fotbal?"

"Hmm, jo!"

"No víš, on táta řikal, že když chci něco po ženský, tak jí musim nejdřív trošku polichotit. Že jinak nemám šanci..."

"Táta vypadá jako rozumnej chlap, Bori. Tak jdem kopat." :-D

Vidíte, a to je důvod, proč byste nikdy neměli provokovat svoji třídní učitelku ve školce. Ví toho na vaši rodinu víc, než byste chtěli.

ŘÍJEN

"Pani učitelko, na, tady máš letadlo", čtyřletý hošík mi podává jakousi změť lego kostiček.

"Aha a k čemu mi to bude, Míšo?"

"Nooo, abys za mnou mohla přiletět domu..."

"A co tam budeme dělat?"

"Půjdem na rande!"

"A nejsem na tebe moc stará?"

"Neeeee, neboj, mně se líbíš i stará."

Očividně tenhle chlapeček dostal od tatínka podobnou radu jako Boris. Aneb jak učitelkám "pohonit" ega pomocí Lega.

"Buzerante, buzerante", pokřikuje pětiletej chlapeček na kamaráda.

"Heleď Olíku, co jsem to slyšela za slovíčko?"

"Buzerante!"

"Tak jsem přeci jen slyšela správně. A víš ty vůbec, co to znamená, když už to tady tak vykřikuješ?"

A pak rodičům ostatních dětí vysvětlujte, že tyhle slovíčka nemají od nás. Nicméně Olíkovu dědečkovi to přidalo plusové body. Nejenže jako jeden z mála umí pozdravit, ale navíc řídí dost podobně jako já.

"Paničelko, máš manžela?"

"Nemám, Juli."

"A kluka aspoň?"

"Taky ne..." 

"Holčička si mě prohlédne od hlavy k patě a povídá: "A proč ne? Jsi už docela stará..."

Než se zmůžu na nějakou přiměřenou odpověď, z holky za mnou vyletí: "No protože je REZAVÁ!"

Btw Julie je rezavější víc než Ed Sheeran. Takže její vyhlídky, aspoň dle hodnocení tady děvčete, nejsou taky moc růžový.

LISTOPAD

Ukazujeme si s děckama mapu světa, kdo kde byl a tak. Vojta by prej rád jel do pouště. Tak mu ukazuju Saharu a naši polohu. Vysvětluju, že je to dost daleko, že je to tak 1000 km... Zničehonic z Alenky vyletí: "No a my byly s mámou jednou v Brně, a to je ještě dál než tahle poušť. Je to skoro až na kraji planety, víííš?"

... roste z ní správná pražačka:-D

PS. Ok, občas je s nima sranda

PS2. Zdravim brňáky na okraji planety...

PS3. Vážení rodiče, nevěřte všemu, co o nás (učitelích) říkají vaše děti. My na oplátku nebudeme věřit všemu, co nám říkají o Vás.