Do školky na tykačku

   Máme nové vedení školky, což kvituju s povděkem. Na pondělní poradě, týden před zahájením provozu (nového školního roku), nám toto vedení oznámilo, že v rámci nové vize naší školky si budeme tykat.

   Ne mezi kolegyněmi, ale s dětmi. Jakože nám budou TYKAT(!) děti. Nám, jako nám učitelkám. Teda teď nám Bárám, Růženám, Zdenám... Ty děti, které mi ještě před měsícem na letním provozu říkaly "paní učitelko".

    Změny jsou v rámci vývoje nutné, ba nezbytné. Nicméně v tomto ohledu zastávám pevné, možná staromódní, stanovisko, že tykání do vzdělávacích ústavů nepatří. Ať se jedná o školku, školu nebo speciální zařízení. Školka není letní tábor, kroužek curlingu, ani dětský koutek v Tescu. Školka je instituce, jejíž hlavní náplní je socializace jedince, podpora přirozeného a zdravého vývoje, a v neposlední řadě také seznamování s pravidly slušného chování a etikety. A v případě, kdy mi rodiče dětí mají vykat, vidím akorát zbytečný zmatek v hlavách dětí, které mě, na rozdíl od maminky, musí oslovovat křestním jménem a tykat mi.

   Většinová společnost snad pochopí, že tady nejde o nějaké domnělé honění ega na základě toho, že vyžaduji oslovování "paní učitelko". Nejde ani o jakousi formu deprivace. Jde o princip. Jde o princip toho, že podstatou školky je připravit děti na vstup do základní školy. Budovy plné učitelů. A ti se, až na malé výjimky, oslovují "paní učitelko/pane učiteli". Protože prostě pani pošťačku taky oslovím "paní pošťačko", nikoli "Božko". A to na svou pozici ani Božka nemusela studovat vysokou školu.

   Já jsem, leč se to nemusí zdát, člověk otevřený diskuzi i změnám. Postačí mi jen, bude-li protějšek schopný podat mi pádné argumenty, proč je daný způsob lepší/prospěšnější/pokrokovější, než ten původní. Na můj dotaz, jaký má být přínos toho, že mi budou děti tykat, mi ovšem nebyl takový argument podán. Odpověď zněla: důvěra. S tím, ze svých zkušeností po šestileté praxi, nemohu souhlasit. Vlastně ani prostou úvahou se s tím nemohu ztotožnit. Věřím, že důvěra není otázkou tykání/vykání. Důvěra je otázkou činů, chování a přístupu daného jedince. Důvěru v někoho si vytvářím na základě jistých citových prožitků s touto osobou, nikoli na základě oslovení. To by pak znamenalo, že nikdo nemůže důvěřovat například lékařům. Když jim ze zásady vykáme. A to je přece nesmysl.

   Od učitelů z prvních tříd vím, že děti, které nastupují ze školek, kde se učitelkám tykalo, mají s přechodem na základní školu problém. Od rodičů dětí, které naopak navštěvovaly letní provozy těchto školek zase vím, že ani rodiče se k onomu tykání nestaví příliš pozitivně. A u samotných dětí jsem já nikdy nevyžadovala, aby mě oslovovaly "paní učitelko". Některé mi půlroku říkají teto, jiné mi sem tam tyká. Ale vejít v pondělí do třídy a říct dětem taaaak a teď už nejsem "paní učitelka Bára, ale jenom Bára"? Aniž bych byla vnitřně přesvědčena, nebo alespoň částečně venkovně přesvědčena, že je toto krok správným směrem, bude to náročné. Na druhou stranu mohu být mile překvapena, že jsem se mýlila, a že tykání učitelkám ve školce je v rámci optimalizace vzdělávání mládeže přelomová změna. Ovšem pokud je jedinou obhajobou tykání důvěra, pak nevím, nevím.

   Oproti tomu vykání má opodstatnění hned několik. A to pomíjím fakt, že to takhle je od té doby, co se otevřely antické dveře první škol(k)y. Protože jak z historie dobře víme, občas věci nemusejí být správné jen proto, že se to tak dělalo vždycky. Jako třeba oslovování "soudružko" nebo fyzické tresty.

   Hlavním důvodem vykání (ve školkách) je samotná etiketa. Dospělým lidem se (především) z pozice dítěte vyká. Naše babičky dokonce vykaly svým rodičům. Nevidím tedy důvod, proč by dnešní děti, kterým je vyspělá společnost již tak přizpůsobena více než dostatečně, měly mít tu možnost tykat svým vyučujícím. Svým nadřízeným. Je mi jasné, že za tohle půjdu opět na imaginární hranici tady dole v komentářích, ale fakticky to tak je. Učitel, kór ve školce, je v jisté míře nadřízeným dětí. Což nevylučuje to, že je pro něj dítě partnerem pro spolupráci. Aby se nám tu nezačala hroutit sekta biomatek, že mám děti za otroky. Stejně jako já budu přirozeně vykat člověku staršímu, nadřízenému nebo vzdělanějšímu, nebo zkrátka každému cizímu, stejně tak mi přijde zcela v souladu s vývojem dítěte, že mi bude ve školce vykat. Nota bene když pár dětí "tyklo" provozní, rodiče těchto dětí se moc nadšeně netvářili. Vlastně z nich vypadlo, že si nepřejou, aby jejich dítě tykalo dospělým osobám. To je v pondělí asi rovnou vomejou.

   V dnešní době je ve školkách také nový fenomén - cizinci. Děti cizinců, kteří povětšinou česky nemluví. A právě pro ně školka slouží jako základní a prvotní kontakt s češtinou. S češtinou a právě s vykáním. Seznamují se s jazykem, jeho nuancemi, pravidly, užíváním jednotlivých výrazů a tvarů. Tyto děti si ve školce zvykají, že dospělým, pedagogům především, se vyká. Teď najednou, potom, co jsme v minulém náročném roce naučily naše dvě vietnamky nebát se nás oslovit (panišitelko, pozn. red.), jim máme pro změnu vysvětlit, že už tu žádné učitelky nejsou? Vykání s sebou nese specifické úpravy slov, což se tedy cizinec nyní naučí rozeznávat až v rámci povinné školní docházky. Což mu zbytečně zkomplikuje adaptaci/integraci. Navíc oslovení "paní učitelko" je pro mě jako alarm. Ono až se zase rozbije nějaké dítě a ostatní budou volat Báru a ne paní učitelku, tak možná potrvá delší dobu, než mi dojde, že je to na mě.

   Aby pro mne téma tykání nabylo na absurditě, přišlo další stanovisko vedení. V momentě, kdy jsem zjistila, že děti mi sice mají dle přání nového vedení tykat, nicméně zdravit mě mají PODÁNÍM RUKY(!), řikala jsem si, že jsem se musela přeslechnout. Jako WTF?! Zaprvé teda nechápu, proč by měly podávat ruku někomu, komu tykaj. Páč já lidem, co tykám ruku na pozdrav nepodávám. Za druhé dospělí lidé povětšinou podávají ruce při představování, blahopřání a nebo na pozdrav strejce ze sedmého kolene, kterého od křtin neviděli. Ne někomu, koho vidí každý den. Za třetí mám k podávání rukou dětem ve školce na pozdrav stejně negativní postoj, jako většina rodičů, co jsem s nimi na toto téma mluvila. Včetně těch, kteří navštěvují školky s tímto zdravícím systémem. Beru argument, že má tímto učitelka lepší přehled o příchodech a odchodech dětí, nicméně většina rodičů ctí nepsané pravidlo, že se při odchodu s dítětem rozloučí slovně, což pro kontrolu stavu počtu dětí by mělo postačit. Hlavně všichni dobře víme, kam všude děti svoje ctěné horní končetiny strkaj. A mě se teda z lidského hlediska trošku ekluje dávat ruku Mirečkovi, co má celoročně prsty pravé ruky v nose. A prsty levé ruky kdesi v sedací části,... prostě pod kalhotama.

   Ale rozebíráním podávání ruky bych dorazila přeživší čtenáře, tak se do toho nebudu pouštět. Jen by mi mohl nějaký odborník v oblasti dětské psychologie prozradit svůj názor na tohle všechno. Netvrdím, že se nemohu mýlit. A že tento novátorský přístup může být v důsledku dětskému vývoji prospěšný. Vyzkoušim, uvidim. Nicméně mám jisté pochybnosti...

PS. Jaký byly prázdniny? Krátký! Jako každej rok už od čtvrtý třídy.

PS2. Blíží se volby. Všichni pedagogové se opět těší, jak nám budou zvyšovat platy o tisíce. Jako každý předvolební období.

PS3. Vinárnám v okolí škol končí ztrátové období zvané letní prázdniny. Nebojte, zase až do června budete mít o živnost postaráno.