Sama tento příspěvek považuji za poněkud nudnou a příliš osobní úvahu bez rozuzlení, ale asi se v tom najde i někdo z vás...
Jsem požitkář a lenoch, interní přemýšlivec a spravedlivec (novotvary, ale snad rozumíte jejich významu - díky!). Vždycky jsem taková byla, akorát mi to taky vždycky trochu brzdila a "kazila" zodpovědnost, ke které jsem byla vychována.
S věkem, zkušenostmi a prostředím se člověk mění, to je fakt, toho si ani nemusíte všimnout. Nebo si toho všimnete a za A) necháte to běžet, za B) budete se s tím prát, protože vám začne scházet váš "starý" svět. Otázkou zůstává, co vám to přinese.
Když se tak rozhlížím kolem sebe, a zkoumám především své přátele, změnili jsme se všichni. Většinou k lepšímu - respektivě klidnějšímu. Horké hlavy vychladly, nerozhodní se rozhodli, neklidní usadili, hlasití ztišili, ambiciózní jdou za svými cíli, a ti vyloženě nerozumní zdá se zmoudřeli alespoň v některých ohledech.
Jenže to bývala taková sranda a plná hlava když jsme ještě byli "mladí a neklidní"! :o)
Jak já jsem nenáviděla to věčné rýpání do mé osoby protože jsem nesportovala, jak se ode mne očekávalo, nechodila na kalby a neměla desítky známých ze všech různých oborů a pozic! Jak mě děsně obtěžovalo jakékoliv vybočení z mého zaběhlého řádu knih, hudby, filmů, rodiny a dobrých přátel. Jak protivná jsem uměla být, když se uhlo od plánů, na kterých jsem lpěla...
A jak na to teď ráda vzpomínám...
Ne, až tak mi to nechybí, nechtěla bych to vrátit. Vzpomínky, sny a realita jsou rozdíl, vnímám. Opravdu netoužím po pravidelném dovolenkovém budíčku "naplnékuleohuleným" kazeťákem a hitem It´s my life!!! I když jako historka k vínečku je to furt dobré, Dušane :o)
Akorát jsem sama sebe trochu zklamala, jak jsem mohla dovolit, abych až tak otupěla a zpohodlněla. Mám teď ten svůj dříve vyžadovaný rytmus, systém a plán, čímž pádem můžu i plánovaně prokrastinovat (to slovo se mi fakt líbí!), respektivě číst, koukat na filmy a hrát si s ručními pracemi. Cestovat a ochutnávat, což miluju! Ovšem pocit uspokojení je jaksi menší, než jsem z toho kdysi mívala. Buďto jsem fakt míň citlivá, což by bylo pochopitelné, protože ZKUŠENOST bývá většinou mírně otupující, případně uklidňující, ať už je z jakéhokoliv oboru lidského bytí. Anebo mám všeho kolem sebe příliš hojně a přestávám si vážit. Čehokoliv.
Kruci, je to trochu moc filozofické... Prostě se snažím říct, že mě štve, že nemám práci, protože bych ji potřebovala na zkrácený úvazek a takovou tu nemůžu sehnat, trčím doma, dělám profesionální manželku a matku, z čehož mám upřímnou radost a pocit štěstí, ale neuspokojuje mě to!!!
Musím probudit hlavu! Zaměstnat ji, znovu najít odvahu a sebedůvěru! Tak tu tak křičím, aby mi ta hlava nepraskla a abych se nemusela znovu a znovu zlobit sama na sebe, že jsem opět neměla náladu na hraní s dětmi, povídání s manželem, chuť jít ven, vyrobit něco pro radost, zavolat kamarádce, prohlásit nahlas a mít sílu diskutovat, že TOTO se mi už nelíbí a TOTO chci prosadit.
Být zas aspoň občas horká hlava, hádat se a mít k tomu důvod a cítit vlastní přesvědčení. A mít tu zodpovědnost, ke které jsem byla vychovaná. Nejen doma k rodině, ale i k práci, svěřenému úkolu, sama k sobě. Mám se ráda, nechci o sebe přijít, ztratit se.
Mám na sebe daleko víc času než jsem kdy v dospělosti měla, přála jsem si to tak, vysnila si to. A neumím s tím naložit. Zužitkovat to, proměnit to v něco, za čím bych se mohla otočit. Nebo už jsem to částečně možná dokázala, protože mám zdravé a hodné děti, spokojené a vyrovnané manželství a hezký domov, a teď bych se zkrátka chtěla posunout ještě dál. Chci víc. Je to hloupé? Nebo moc spěchám?
Nejsem ambiciózní, nechci přetočit svět ani do něj udělat díru. Chci jen žít na 100% a nevím, jak to zařídit, aniž bych musela někoho zklamat nebo šidit rodinu, která je u mě na 1.místě. To jsem si vybrala, měnit to nebudu. Jen jsem asi byla hrozně naivní, když jsem si myslela, že to vždycky nějak půjde skloubit i s prací, tedy zaměstnáním, a že se nebudu muset stydět říkat kamarádům - "Víš, mám se fajn, starám se o děti, muže a domácnost, zrovna jdu z masáže a včera jsem dočetla tu děsně tlustou švédskou knihu, ale úplně spokojená nejsem." Většina si myslí, že jsem se zbláznila, a co by oni za to dali, kdyby měli tolik VOLNÉHO času jako já. Tak už raději moc nemluvím. Skončím po tom obligátním "mámsefajn" a musím počkat, jaké téma se nakousne a jestli se chytnu. Připadám sama sobě malá a trapná. Nenapsala jsem tu vše, všechny okolnosti a podmínky, které mám a ve kterých se nacházím - to by se neslušelo. Jen jsem si potřebovala vylít srdce a sama to po sobě číst a víc se snažit.
Díky za trpělivost, tuším, že je nás víc takových. Momentálně jsem trochu zahleděná do sebe, svedu to na zimní období a všeobecnou "blbou náladu". Nechci k ní přispívat, tak jdu něco dělat. Aspoň utřít prach nebo upéct koláč. Anebo vezmu psa na výšlap, i když je tam břečka.
Hlavu vzhůru a vše se v radost obrátí!
