Máte děti? A máte k nim babičky a dědečky? To je jak v tom vtipu: Máš doma akvárko? A máš v něm rybičky?... :o) Pro mně jsou prarodiče a vnuci spojité nádoby, proto mě napadlo to přirovnání.
Dnes jsem si přečetla článek o babičkách a jejich vlivu na vnoučata. A vlivu seniorů na děti všeobecně. O tom, jak je dobré starší generaci mít, spolupracovat s ní, a také si jí vážit a občas se zamyslet nad ohodnocením její role v našich životech.
Když jsem to tak pročítala (a že jsem to vzala raději hned dvakrát), napadlo mě, že to už dávno všechno vím, zažívám a hlavně se snažím chovat s ohledem na to, že jednou i já budu třeba něčí babička, a jestli se mi to bude líbit a jak bych chtěla aby to vypadalo.
No, ono to totiž není až tak samozřejmé, že i když máte nablízku zdravou maminku, tatínka, tchýni a tchána, že s nimi můžete automaticky počítat, když se chystáte přivést na svět vlastní děti. Musíte si uvědomit, že mají vlastní život, rytmus, práci a záliby a není to prostě samozřejmé, že se vaší dceři nebo synovi budou věnovat tak, jak si to přejete a malujete.
Mám štěstí na rodiče i tchány, obojí se na vnoučata těšili a s dětmi se vídají pravidelně a starají se o ně, přestože naši cvrčci už nejsou úplná batolata a dokáží se o sebe docela postarat. Služby "babi-hotelu" rozhodně nezneužíváme.
Mám na mysli především tu "výchovu" - vzorec chování, který bych jim já ani manžel a ani naši kamarádi -vrstevníci nedokázali předat, protože holt nejsme dost STAŘÍ. Ano, jakési zkušenosti už máme, názory taky, ale nejsme všeználci a všeumělci, to je třeba si připustit. Děti zkrátka potřebují maximální rozhled a možnosti poznávat svět se vším, co k němu patří a co nabízí a je naší povinností, jim to zprostředkovat. Pomůže školka, škola, kamarádi, přátelé a známí, a ..... prarodiče v neposlední řadě. Když dítě, byť malé a nezralé, stráví dva dny s babičkou a dědečkem, ihned vycítí, že to tam funguje jinak než doma. A zvídavé dítě se dřív či později dopátrá také proč a jaký vliv na to mají okolnosti a příroda. Děti jsou chytré! Dovolme jim, aby si to prožily a samy se poučily do života. Je to levné, jednoduché a po ruce :o) My možná vidíme nedokonalé prarodiče, ale co jednou uvidí naše děti v nás?
Hned když se mi narodilo první dítě, domluvila jsem se s rodiči a sdělila jim, jaký asi budeme mít režim a jaké máme představy rodinného života. Vyptávala jsem se, potřebovala rady do začátku, neboť jsem chtěla pro potomka jen to nejlepší, ale taky jsem dala jasně najevo, že to či ono si potřebuju vyzkoušet sama, a tudíž o radu nestojím. Bylo rozhodně ku prospěchu věci, že jsme od počátku o všem debatovali a měli na to čas a chuť. Věděla jsem, že to pro ně je možná těžké - jen se dívat, jak se UČÍME VYCHOVÁVAT a žít pospolu, ale byla jsem jim moc vděčná, že kolikrát nic neříkali nebo nerozváděli, i když jim ta chuť byla znát na očích. Zkrátka pojali to tak, že žijeme svůj život, máme svou rodinu, a že oni jsou tu s námi, pomohou, poradí, a když mají vnuky u sebe, ocení, když je to na oplátku necháme dělat po jejich. Vždycky si vybavím své dětství - moc ze svého stylu nezměnili, a tak zůstávám klidná - připadám si totiž dobře vychovaná :o) Stalo se normou, že u dědečků doma děti poslouchají především babi a dědu, i když jsme tam všichni. Respektive pokud dojde k nutnosti něco rozhodnout (jako třeba jestli kokina ano a jaké ;o), domlouváme se my dospělí maximálně "očima", abychom pak dětem nemuseli plést hlavu, a dávali tak pokud možno jen jasné signály. "Staří rodiče" nás "mladé rodiče" respektují, ale taky si naštěstí umí říct, kdy chtějí udělat něco po svém a proč. To je k nezaplacení.
Mně zůstává ten slastný pocit, že budu mít vždycky navrch - protože jsem prostě maminka a nad tu není! A babi s dědou si dokáží užít děcka po svém, se vším tím rozmazlováním, přehnanými příkazy i voděním za ručičku, podstrojováním pochoutek, blbnutím a vymýšlením kravin, co prckové tak milují, protože mamka a taťka to tak prostě neumí. Hrajeme si spolu, řádíme a učíme se nové věci, ale je to jiné, než když to samé provádějí s dědečky a babičkami. Například každý den čteme doma před spaním pohádky, ale tak jako babička, to prý stejně neumíme :o))) Jo, a do ZOO se chodí jen s dědou... S námi tam prý dlouho nebyly. Sice nejmíň čtyřikrát za poslední dva roky, ale je vidět, co jim zůstalo v makovičkách - s dědou to prostě byla větší sranda, tak si to líp pamatují.
No, toto je ten dětský pohled - prarodiče jsou zkrátka leckdy zábavnější než mamka a taťka, víc toho dovolí a je to prostě jiné než doma. Takže lepší ;o) Nežárlím na to. Naštěstí si velmi jasně uvědomuji, že i já ve své paměti vylovím vzpomínky na prázdniny jedině u babičky a dědy, a v ZOO jsme s našima asi taky nikdy nebyli. Nebo?
Je to pro mě ulehčení, že mohu svým dětem dopřát, co jsem sama zažila. Manžel to má podobně, taky si hodně a rád užil lásky i přísnosti pečující babičky. Zanechalo to v nás pochopení a úctu ke starším, a nyní z toho těžíme dál, protože začínáme být sami vstřícnější ke konkrétnějším potřebám vyššího věku. Babi a děda jsou stále našimi rodiči. Ctíme je, pořád ještě posloucháme a máme respekt, ale mění se pozice. Už i oni přicházejí na to, že je občas dobré naslouchat nám mladším, zeptat se na radu, požádat o pomoc. Možná se sami rozvzpomínají na své rodiče a na nás jako vnuky...
Věku se totiž poručit nedá a přírodu člověk neoblafne. Vůle je báječná věc a stejně jako láska může hory přenášet, ale proč někdy plýtvat silami? Chtít vše zvládnout jako zamlada a vyplýtvat tak drahocenou energii, kterou mohu využít na příjemně strávené odpoledne s vnoučaty?
Jsem ráda, že na to naši rodiče přišli. Přizpůsobili se nebo se o to snaží. Díky tomu si jich vážím, užívám si jich, a mé děti na ně budou jednou vzpomínat s láskou a čerpat z jejich předaných zkušeností. Stejně i já myslívám na své prarodiče. Proto jsem si tak jistá.
