Roky tvrdého výcviku se vyplatily. Kdo je v dnešní době připravený na současnou situaci lépe než matka na rodičovské dovolené?
Tento pátek jsem jako obvykle běhala ulicemi za synem, který se s odrážedlem a ryčným nadšením vrhal pod kola projíždějících aut. Něco však bylo přece jen jinak. Nešlo si nepovšimnout prázdných tramvají, dvojice dam s rouškami na ústech a zachmuřeně vyhlížejících kolemjdoucích. Jak si ostatně vážná situace žádá. Jako ostrůvek v moři tichého, důstojného neklidu vyčnívaly nad uniformním davem deprese matky s malými dětmi.
Spiklenecky jsme si navzájem vyměňovaly úsměvy a zdvořilosti. Možná šlo pouze o běžný projev mateřské solidarity, kterému jsem přikládala větší význam, než jaký ve skutečnosti měl. Zdálo se mi však, jakoby matky na rodičovské dovolené zvládaly virovou pandemii lépe než ostatní. Tak nějak s optimismem a grácií sobě vlastní. Samozřejmě má na tento optimismus nesporný vliv, že děti nepatří mezi ohroženou skupinu osob. Kromě toho mi však došlo, že na něco takového se připravujeme celé roky. Uvažte sami:
Běžný občan si snad zoufá, pokud je mu vyměřena karanténa. Ne tak matka. Sociální izolace je náš život a home office denní chléb.
A že jsou obchody prázdné a zamořené viry a bakteriemi ještě více než obvykle? Nic, co bychom nezvládly levou zadní. Dovoz potravin jsme objevily jako první, neboť si to již dávno vyžádala situace. Jak jinak byste chtěli dostat do patra jedno batole, jednoho kojence, odráželo, tašku se svačinou a sáček s poblinkaným svetříkem, kdybyste ještě v každé ruce drželi igelitku s nákupem a prací prášek?
Naprosto chápu rozhořčení a zklamání přepracovaných zaměstnanců, kteří již několik měsíců marně vyhlíželi dovolenou, aby teď stejně marně vyhlíželi kompenzaci za propadnuté letenky. Nic nás nemůže nechávat více chladnými. Každý den nám naše dítě připomíná, že plány jsou tu od toho, aby se porušovaly. Navíc jsme na dovolené permanentně poslední minimálně dva roky. Nezúčastněnému pozorovateli to snad zní přitažlivě. Jako takové dva roky prázdnin, jak by pravil klasik. Moje babička však odjakživa tvrdila, že dobrého pomálu. Moc rády bychom se zase sdíraly v práci, pokud by zahrnovala zákonnou pracovní dobu a pauzu na oběd.
Běžný občan je teď proti své vůli vyhnán z bezpečí a tepla uzavřených prostor a reaguje na to poněkud rozpačitě. Nelze mu to mít za zlé. My bychom také nevěřily, že lze venku trávit každý den minimálně čtyři hodiny - a to i v dešti - a přežít. Cvičení dělá mistra.
Kdo snad odmítne uvěřit a vytáhnout paty z domu, ten může po nějaké době strávené doma propadat jisté skepsi a nudě. Ne tak běžná matka. Tolerovat dlouhodobý pobyt v domácím prostředí nestačí, vyžaduje se, abychom si ho užívaly (nebo to alespoň předstírat). Nehledě na reálný stupeň nadšení musíme vymýšlet zábavu tomu nejméně vděčnému divákovi pod sluncem. Je tedy pochopitelné, že vymyslet zábavu sobě samé je pro nás hračka.
Samozřejmě je těžké zůstat optimistou, když nás objektivně nečekají příliš šťastné vyhlídky. Ženy na rodičovské dovolené se ovšem chtě nechtě adaptovaly na život protkaný katastrofickými scénáři. I když milované dítě přežije naši péči, je zcela jisté, že si odnese do života úctyhodný balík duševních potíží a traumat. Jejichž příčinou jsme my.
A pak tu máme tu drobnou potíž s brzkou zavírací dobou hospod a restauračních zařízení. Nic nás nedokáže rozhodit méně. Svůj alkohol pijeme o samotě.
Nejrůznější skupiny odborníků každý den diskutují strategie pro příští dny a dávají pracně dohromady obecná doporučení, jak se potýkat s nastalou nelehkou situací. A já se ptám: Obrátil už se někdo na matky na rodičovské dovolené?
