Jak jsem se stala biomatkou

Jsem biomatka a lesana. Občas zachraňuji pralesy a taky žížaly po dešti. Chtěla bych se tímto hluboce omluvit celé společnosti.  

Začalo to úplně nenápadně. Ještě v těhotenství nic nenasvědčovalo tomu, co mělo následovat. Natékající nohy jsem si cpala do jehel a do devátého měsíce přebíhala z jednoho oddělení nemocnice na druhé. Dámy s dítětem omotaným v pestrobarevných batikovaných hadrech, se všemi těmi svými menstruačními kalíšky (no fuj!), tak ty mě tedy děsily. Jeden malinký náznak však předvídal doby budoucí, a to totiž moje rozhodnutí, že nebudu jen tak ledasjaká matka. Nestačilo mi ani obvyklé odhodlání, že budu mnohem lepším rodičem, než byli ti moji. Já budu totiž ta nejlepší matka na světě! A nejlepší matky na světě musí mít zákonitě taky ty nejšťastnější a nejšikovnější děti na světě, to dá rozum.

Už první týdny synova života mi daly na frak. To dítě totiž vůbec nebylo šťastný! Ať už jsem následovala jakoukoliv radu, projevovalo neustále nespokojenost. S jedinou výjimkou – když bylo přilepené na mém těle, omotané v hadru! Takové dítě nazývají dámy s menstruačními kalíšky jako „kontaktní“ a starší generace „malým vyděračem.“ I projevil se silně můj zájem o další rodičovské metody, hlásající návrat k přirozenosti (tj. k představě bílých matek o rodičovství afrických žen a goril). Vycítila jsem totiž možnost mít spokojené (spokojenější) dítě a utvrdit se tím ve své rodičovské roli.

A tak jsem se jednou přistihla, jak nerozhodně stojím nad skleničkami s dětskou výživou a zkoumám pečlivě obaly. Nejšťastnější dítě na světě prostě nemůže být krmené bramborovým škrobem smíchaným s olejem. Na nejkrásnější a nejvyšší poličce stály mercedesy kojenecké výživy – francouzské příkrmy ze surovin v bio kvalitě. Shrábla jsem je do košíku a jala se pročítat vědecké články na téma biozemědělství. Protože nejlepší matky na světě si dělají svoji rešerši.

Od té doby se můj pohled na svět radikálně změnil. Štítky označující bedny se zeleninou už nejsou obyčejnými štítky s neoriginálním označením jako „brambory“ a „keříková rajčata“. Místo toho mi nyní před očima vyskakují varování typu „reziduální pesticidy“ nebo „pozor, toxická hnojiva!“

A to byl pouze začátek. Když jednou vstoupíte do vod ekologického smýšlení, už není cesty zpět. Jednoduše jsem se do toho namočila až po uši. Když si doma zapomenu termosku na kafe, odmítám hrdinně plastový kelímek a jsem celé dopoledne bez kofeinu (a to je v mém případě oběť nejvyšší). Menstruační kalíšky mi ve srovnání s tunou odhozených menstruačních tampónů už vůbec nepřipadají jako zcestná vize pomatené lesany. Dítě i sebe obouvám do barefoot obuvi. Místo kravského mléka po večerech vyrábím „mléko“ z rýže a mandlí. Dovolená v zahraničí ve mně budí silné výčitky svědomí a před jadranem dávám přednost mácháči.

A tak jsem tak seděla nedávno v kuchyni a máma sjela pohledem můj talíř tempehu i syna, který se marně snažil vysvobodit z látkové pleny, a spustila: „Tou sou dneska ty biomatky.“ „Jako jaký biomatky?“ zbystřila jsem, protože matčin tón hlasu nade mnou vykresloval zřetelnou množinu. „No tak když to chceš teda vědět, tak třeba ty.“ A tak jsem se nadechla v sebeobraně...a pak zase zmlkla. Došlo mi, že má pravdu. Naplňuji veškeré stereotypy o moderní biožínce! Kdybyste mě tedy snad někde potkali, chtěla bych vás předem ubezpečit, že k tomu došlo ne tak docela mojí vinou. Doufám a pevně věřím, že mi to odpustíte.