Plaveme v tom

Dítě moderní doby je taková tabula rasa, dalo by se říct. Prostě co na něj nezapíšeš, to tam není, takže matky zapisují horem dolem. V praxi je tím myšleno plavání nebo cvičení s dětmi.

V případě cvičení se utvoří magický ženský kruh, zakřičí se heslo „kojme svorně“ a pak se Anička nebo Pepíček připlácne na velký gymnastický balón a podporují se ve správném držení těla. Nebo strachu z výšek, nikdy nevíš. Matky na podobná setkání žene nejenom touha socializovat se, ale také regály plné knih o psychomotorickém vývoji. Na doporučení kamarádky jsme si jednu opatřili taky, abychom se dozvěděli, že existují zhruba dva správné způsoby, jak držet dítě. Pokud ho držíte jinak, upadne mu hlava. Ne, kecám, ale bude mít prej doživotní následky, a to ne ledasjaký. Autorka šermovala s představami jako šikanované dítě, které propadá, kulhá a nejpozději v šestnácti začne experimentovat s drogami. Takže je jasné, že jestli chcete mít malého programátora nebo architekta, měli byste si pořídit balón.

My jsme začali s plaváním, a to ze dvou prostých důvodů. Jednak synkovi se rozvinula další stránka osobnosti, schopnost nudit se. Svojí nudou dokáže zabavit tři lidi na plný úvazek. Voda ho jako jedna z mála věcí baví, což se pozná tak, že když ho dáte do vaničky, zuřivě kope, dokud nejsem úplně durch a vanička úplně na suchu. Navíc kurzy probíhají také individuálně, tudíž odpadá nutnost společenské konverzace - na kterou po čtyřech měsících mateřské stejně nemám.

První lekce začala slibně. Posadili jsme se do čekárny vedle místnosti s bazénem, zatímco za dveřmi hystericky ječelo dítě. Povzbudivě jsem mrkala na synka a nešetřila výrazy jako: „Jéé, miminko, něco se mu asi nelíbí, cooo?“ Synek však nereagoval, vyvalil oči a nervózně koutkem úst ožužlával popruh nosítka. V tu ránu se zpoza dveří vynořila žena v batikované sukni a houpala v náručí značně rozmrzelé dítě velké asi jako noha našeho chlapečka. Synek vytřeštil oči ještě víc a do nosítka se rovnou zakousnul. V místnosti s bazénem se uvolnilo místo, kecla jsem tudíž synka na přebalovací pultík, ze kterého mu visely nožičky, a nadále nadšeně trylkovala. Sice mi to nežral, ale zaujal vstřícný postoj a prohlížel si vykachlíkovanou místnost.

„Je ňákej nejistej,“ vyhodnotila správně instruktorka a jala se odnášet synka na druhý konec místnosti. Stále jsem vysílala povzbudivé úsměvy, zatímco byl syn s přestávkami namáčen do vody. „Na konci kurzu se naučí potápět,“ ozvalo se s neskrývaným nadšením. Trochu mi zatrnulo, ale ihned mě napadlo, že v nejhorším případě vezmeme roha. A v ten okamžik přišla poněkud předčasně avizovaná lekce potápění. „No jo, víte, von je hrozně těžkej,“ povzdychla si instruktorka, zatímco se syn snažil vykašlat nalokanou vodu. Pokoušela jsem se zahrát roli „vůbec-nejsem-hysterická-matka“ a začala přemýšlet, jestli je lepší mít dítě na perníku nebo utopený.

Lekce skončila a zatímco jsem rvala kroutící se dítě do připraveného oblečení, vyslechla jsem si jako bonus přednášku na téma, jak správně manipulovat s kojencem. Prý to není běžnou součástí kurzu, ale že jsem to já…Když jsem se pak mokrá z půlky potem a z druhé vodou z bazénu šourala k zastávce MHD, říkala jsem si, že v tom evidentně plaveme všichni. Někdo teda víc.