Gorily v mlze

Žijeme v postmoderní společnosti, ve který prostě neexistují jednoznačný manuály na život (a zrovna tak i pro mateřství).

Volně přeloženo: můžete si vzít člověka stejného pohlaví a nebo klidně vstoupit ke svědkům Jehovovým a psát vědecký pojednání o tom, že homosexualita je přeučitelná. Můžete odjet do Pákistánu pomáhat sirotám nebo zůstat v Horní Polné a celej život pást stádo ovcí. Můžete prostě všechno (teda když máte dost peněz). A to je ten problém.

Spoustě lidem tahle relativní svoboda leze na nervy. Relativní, protože se najde vždycky někdo, kdo vám zařve do ucha Sodoma Gomora a poví vám, jak je to správně – obyčejně tak, jak to dělá on sám. Proto prý sílí obliba neonacistickýho hnutí a tak, i když já si myslím, že to nemá co dělat se svobodou ve společnosti, ale spíš s vymaštěností konkrétního holohlavýho psychopata. Každopádně podobně to platí i pro rodičovství.

Žijeme v době, která nám dává neskutečný možnosti, co se týče výchovy dětí. Najednou na ně máme více času než kdykoliv v historii, můžeme je vychovávat prakticky jak se nám zachce, můžeme je dokonce nemít. A ever since je rodičovství tak nějak větší a větší vopruz. Neříkám, že doby minulé byly nějaký ideál, ke kterýmu se hodlám přibližovat, ale jedno se jim upřít nedá. Lidi si to prostě dělali jednodušší. Místo kojení flaška, místo bradavky dudlík. Dítě se zocelovalo už od plenek, protože život není žádný peříčko, rozumíme si? A čím dřív to pochopíš, tím rychleji si zvykneš. Ultimátní přesvědčení, že děti si pláčem posilují plíce, zažehnalo poslední zbytky pochybností.

Doba se změnila, teď máme laktační ligy, kurzy hypnoporodu a mrtě času ladit péči o dítě podle jeho nejtajnějších představ. Neomezený přístup k prsu? Done. Stoprocentní zábava čtyřiadvacet hodin denně? Ale zajisté. V časech, kdy přicházíme o jisté sociokulturní normy je konečnou odpovědí na jakoukoliv otázku zájem dítěte a taky přirozenost. Je tu teda malý problém, že vlastně nikdo neví, podle jakýho manuálu tady jedeme. Když se oprostím od rousseaovský fantazie o šťastnejch a nahatejch marxistech tančících mezi lijánama, kde hledat hlavní zdroj inspirace? V Africe? Něco mi říká, že velmi neergonomicky vyvrácená hlavička neseného novorozence by se tu nesetkala s pochopením. Když jde africká matka makat na pole a dítě jí překáží, klidně ho na pár hodin upíchne na nejbližší větev – prostě kontaktní rodičovství hadr. Tak v historii? Naděje vyhasne hned poté, co se dovídám o ztraumatizovaných generacích starověkejch nemluvňat s šidítkama v puse. S přírodou má přirozené rodičovství společný kořen slova, tím to ale zřejmě končí. Slabý náznak inspirace tuším, když narazím na hrochy. Taky rodí do vody. Jenže pak zjišťuju, že spousta šimpanzích matek omezuje kojení svých mláďat… Někdo by o tom měl informovat laktační poradkyně.

V celým tom řešení dudlíků, zavinovaček, Montessori hraček, ergonomických poloh a koktejlů z placenty tak nějak zapadá, že tu máme nadpoloviční rozvodovost a stres tu zabíjí víc lidí než cigarety. A zatímco o neblahým vlivu dudlíku se dá polemizovat, z barvitého rozvodu a uhoněné matky je přirozeně nějaký to traumátko více než jistý. Přirozeně.