Dítě v každém z nás

Původně jsem chtěla psát o něčem jiném. Zážitků mám totiž na rozdávání, protože kvůli havárii vody bydlíme už skoro měsíc po příbuzných.

Díky tomu jsem teď nastěhovaná ve svém původním dětském pokojíčku v panelákovém 4+1 na českolipském sídlišti. Schválně zkuste uhádnout, kde Česká Lípa leží. A bez nápovědy! Samozřejmě mi chybí latte z ovesného mléka a smrad brzdící soupravy metra. Jednu výhodu to ale má, v České Lípě se totiž pracuje hezky od šesti do tří. Už žádné osamocené večery se zpruzelým kojencem a zmrzlinou místo večeře.

Jedno takové letní odpoledne jsme se rozhodli vyvenčit synka v kočárku a zamířili s rodiči k blízkému kopci. Kopec se jmenuje Špičák, i když dle tvaru by to měl být spíš Placák a v Alpách by si ho spletli se zeminou vybagrovanou při stavbě rodinného domu.

K tomuhle kopci mě pojí spousta vzpomínek. Tady mi můj první přítel poprvý šáhnul na prsa a sem jsme chodili s jednou ujetou učitelkou místního gymnázia objímat stromy. No je to tady takový prodchnutý láskou, dalo by se říct.

Jenže pak můj táta objevil mezi stromy kříž obsypaný květinami, svíčkami, obrazy a kdoví proč i s jednou černou podprsenkou větší velikosti. Díky Google a Blesku jsme celkem brzy zjistili, že na tom místě zavraždili ženu. Jmenovala se Soňa a bylo jí skoro čtyřicet. Celý večer jsem přemýšlela, jak se to stalo – večer nebo ve dne? Křičela, slyšel ji někdo? Zavraždil ji kluk, kterému bylo dvacet dva. Byl zfetovaný, nebo si čin už nějakou dobu plánoval?

A pak jsem si představila, že byl kdysi taky takové roztomilé miminko jako je to naše. S blonďatými vlásky, s modrýma očima. Že jsme vlastně všichni byli miminka, i Fermi rozbíjel nejdřív vobyčejný autíčka s plastovýma okýnkama. Představila jsem si Alberta Einsteina, jak si cucá palec, zatímco jeho matka zanedbává jeho psychomotorický vývoj a celá zpocená pere prádlo. A taky Donald Trump byl kdysi pro někoho to nejkrásnější miminko na světě a šťastně se zubil dvěma tesákama do objektivu, zatímco třímal plyšovýho medvěda. Co se to stane, že z tak krásného miminka vyroste zfetovaný grázl?

Možná měl matku, která vůbec neviděla ty krásný čistý oči a rozzářenej úsměv. Viděla jen šest tisíc mateřský, čtyři hodiny spánku, osm hodin ve fabrice. A pak jsem si vzpomněla na všechny ty matky, které si fotí na školní besídce Pepíčky aka vykotlané pařezy a luční motejly, a pak přemýšlí, jestli Pepíčka není pro Národní škoda. Matky, které ve vřískajícím batoleti pobíhajícím po kavárně nevidí rozmazlené parchanty, ale energickou duši, kterou korporát nejenže nesemele, ale bude ho dokonce řídit. A najednou už mi nepřišly ani trochu trapný.