Marně vždycky přemýšlím, proč se tak urputně řeší, co bude s prdíkama, jak utišit miminko, co mu mám dát na sebe, když je tolik a tolik stupňů, už můžeme dělat tohle a proč nemůžeme dělat tohle. V každém tomto případě se řídím několika poučkami či hesly:
1. Mimino je člověk jako každej jinej, jenom malej.
2. Nečiň druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě.
3. „Poslouchej žízeň, následuj instinkt“ – tak jo, bez té žízně pro kojící, dámy. Ale spíš tu jde o ten instinkt.
Už od příchodu z porodnice se těchto hesel držím. Neptám se, co mám dát miminku na sebe, prostě jej obleču tak, jak by bylo dobře mně (o vrstvu více). Když je venku 40 stupňů, domnívám se, že dlouhý rukáv a dupačky asi nebudou to pravé ořechové. Nevím, jestli tohle chce vyšší dívčí, ale myslela jsem, že je to celkem jasné. Ačkoli nejsme doma nijak genderově vyhraněni, ani mamka by si neoblékla růžovou mikinu s deviantně vypadajícím medvědem. A je pravda, že těch nám prodejci nabízí přehršel. (odbočka: Všimli jste si, že chlapečci mají hezčí výběr oblečení včetně barev, a co maj holky? Růžovou a šaty).
Dalším naprosto nezaměnitelným fenoménem je uspávání dětí. Všude se píše, jak to máte dělat. A většina to tak nedělá. A pak se ptá, co má dělat, když to nefunguje. Pokud mluvíme o nějakém režimu, je čas na hraní a spaní. Ty by se krýt neměly. A pokud je budete dodržovat, je alespoň naděje, že to bude fungovat. Když nechci, aby dítě spalo, a chci ho chovat, dělám to tak. Pokud to ale udělám ve špatné době, má to své dopady. Moje rozhodnutí. Tak je to i s ostatním časem. Fascinuje mě, když maminky říkají, že v 6ti nedělí nic nestihnou. Dobře jste si to holky zařídily, asi vám chlapi pak doma šlapou jak hodinky? Ale přiznejme, že naopak v 6ti nedělí té práce máte nejméně, s tím děckem. Dítě převážnou část dne spí, moc toho neušpiní, vy máte skoro vždy vygruntováno, páč jste to zvládly před porodem. Pokud dítě nespí, je buď inteligentní (teorie o tom, jak nespavé děti potřebují vstřebávat podněty) nebo je něco špatně. A dle paní P. Leachové je pak na vás zjistit, co to je. Od toho jste rodičem.
Paní Leachová je mimochodem taková šáhlá Britka, co napsala knigu, která říká, jak máte ty děti vychovávat. Ne vždy s ní souhlasím, ne vše se mi líbí, ale jak vidno, paní má nějakou zkušenost. A doslova říká, že dítě, které je spokojené a nemá problém, nepláče (nevím, ale je to daleko lepší odpověď než se trápit tím, že pláče jen tak). A pokud ho má, je to s největší pravděpodobností vaše vina nebo jedině vy můžete pomoci. Všimla jsem si, že někdy na vině opravdu může být i to, že prostě nevíte, jste nervózní a to je to nejhorší. Tuhle dobu považuju za tu správnou pro variantu „nechat vyřvat“.
Další perlou jsou "prdíky". Už v těhotenství jsem marně přemýšlela nad tím, proč má proboha člověk jako každej jinej pořád problém s tím, aby prděl, a proč s tím je takového tyátru. Tak snad ta tělíčka jsou svým způsobem udělána tak, aby prdět směla, mohla a musela. Nechápala jsem ty mamky s potomky, jejichž dítě neustále řvalo a byly to „prdíky“. Mám dojem, že snad není děcko, které by na ně netrpělo. Co se týče řvaní, jak řekla sestřička v nemocnici, děti prostě řvou, smiřte se s tím, jsou to děti, nic jiného neumí. Dodatek (takže matky jejichž děti trpí „prdíkama“ již v porodnici, kdy pijou pouze mlezivo, si to asi trochu malujou. Také doporučuji zaměřit se na větu v perexu, tu poslední). Jestli ono to nechce nevidět věci, které nejsou ;)
V neposlední řadě, vyhýbám se novodobým trendům, které maminky citově vydírají, apelují na zdravý vývoj dítěte a bezpečnost, a reklamní agentury vydělávají a mnou si ruce, jak dobře to zprofanovaly, že si výrobek mamka koupila. Tahle pasáž se týká monitoru dechu. Představte si, že v noci spíte. Vaše dítě také. Budíte se snad každou hodinu, abyste zjistila, zda dýchá? Nikoli, spíte. A doufáte. Stejně jako večer, když usíná, doufáte. Jenže o tomhle sledování a dýchání to zas tak není, nebo aspoň já bych ráda položila důležitější otázku: umíte první pomoc, když váš potomek skutečně dýchat přestane? Víte kolik použít prstů, kolikrát nadýchnout do malých plic, kam mačkat těmi prsty, jak dlouho to máte dělat a komu zavolat? Co kdyby místo monitoru dechu byl k dispozici dostupný manuál, který dostanete, abyste věděla, jak to udělat. Domnívám se, že to je totiž větší problém, než otázka, zda monitor pořídit či nikoli.
A poslední odstavec je vlastně napojením na poslední větu. Řešíme druhy plen a „látkování“, ale neřešíme, v čem je dítěti lépe. Řešíme krémy proti opruzeninám, ale neřešíme do důsledku, proč je miminko má. Řešíme monitory dechu, ale dítě necháme bez pozornosti, v nevětrané místnosti nebo něco podobného. Řešíme, co mu dát na sebe, ale musí to být šik, jeho se nikdo neptá. Řešíme, zda kojit nebo nekojit, ale nezkoumáme, jaké to má dopady a zda jsou pozitivní. Řešíme, jak potomka uspat, abychom měli chvilku klidu, ale nedochází nám, že i on může nespat a koukat třeba jen do blba. A je toho celá řada, co řešíme, aniž by to řešení vyžadovalo.
A tady se vracím ke svému dogmatickému triu: člověk, nečiň, instinkt. Je to vaše dítě, má vaše návyky (či je bude mít), má váš charakter, bude mít podobné potřeby a hlavně je s vámi. Začněme tím, že bude spokojené, když budete spokojeni vy.
PS: I mně miminko občas pláče.
