Hrozně mě nebaví předhánění mezi rodiči v souvislosti s tím, co všechno už potomek umí. V jednom týdnu se směje, ve třech měsících se obrací, v půl roce jí příborem, v roce mluví, ve dvou se sám obleče a ve třech čte Vergilia v originále.
V předešlém článku jsem hovořila o tom, že každý je vlastně originál a každý se kus od kusu trochu liší. Tabulky, které říkají, kdy má potomek co dělat, osobně považuji za silně orientační a nikdy by mě nenapadlo trápit se tím, že nesplňuje dcerka to, co právě tabulky říkají, že už má dělat. Cítím z toho tlak, který není nutný. Ostatně, zkusme to vzít za jiný konec.
Přijde vám, že v šesti letech se dítě nedomluví s cizím dospělým? Znáte nějakého desetiletého potomka s plenami nebo dudlíkem? Máte pocit, že se snad patnáctiletí neumí podepsat? Existují totiž přesně dané věky, ve kterých by potomci měli dělat to či ono. Maminka pak doma skuhrá, že její cvrček ještě nefunguje nebo naopak dává na odiv, že právě tohle už umí.
Upřímně, maminky, které přesvědčují své okolí o tom, že jejich potomek už dělá tohleto a támhleto (nedej bože v době, kdy je to fyzicky nemožné nebo prostě pro děcko nezvládnutelné) ve mně budí dojem, že se chlubí přespříliš a někdy i lžou v domnění, že budou vypadat jako lepší rodiče. Zaprvé netuším, proč mají potřebu přesvědčovat své okolí, že jsou lepšími rodiči, než jsou, a zadruhé nerozumím tomu, proč je tak nutné, aby váš potomek splnil, nebo snad dokonce byl lepší v tom, co tabulky kážou. Skoro mám někdy chuť se zeptat, zda to třeba není náhoda, že už potomek papá lžičkou. Je totiž otázka, do jaké míry jsme jako rodiče upřímní a vidíme věci v celém svém rozměru. Protože to, že papá lžičkou, ale všude pod ním a na něm je kaše, skončila i na lince, a dítě vlastně nic nesnědlo, není podle mě tím pravým tabulkovým úspěchem.
Myslím si, že pokud bychom chtěli porovnávat, jak je náš potomek šikovný, měli bychom nechat jeho úspěch uležet. Proto například nemám pocit, že dítě, které v roce úspěšně občas chodí na nočník, bude takhle úspěšné pokaždé a ráda si počkám. A stejně dojdeme k tomu, že za deset let na něj budou chodit všechny (tedy na nočník už snad ne). Takže, že by celá tahle komedie byla zaměřena spíše na to, jak jsou hvězdní rodiče, že potomka to a to naučili?
A to je vlastně to, co se mi příčí ještě více. Jestli to má být o dětech v první řadě, považuji tohle handrkování rodičů za zbytečné. Domnívám se, že jde hlavně o to, aby dítě bylo spokojené a prospívalo. To, že neumí v roce držet správně pastelku, mě neirituje. To, že ve čtyřech nemluví, už ano. A že těch dětí, co mluvit moc neumí, ale máme. No, hlavně, že si v roce došlo na nočník a ve dvou si zavázalo tkaničky.
