O českém "něcařství"

„Nevěřím v boha, ale věřím, že existuje něco vyššího.“ Tak by se zhruba dal definovat základní kámen českých něcařů. Tomáš Halík používá pojem „něcisté“, ale to se až příliš podobá slovu „nacisté“, takže raději budu v tomto článku hovořit o něcařích a něcařství. To „něco vyššího“ se ovšem ani náhodou nepřekrývá s pojmem „bůh“, ukažme si to na pár příkladech.

Teistický bůh je zpravidla definován jako bytost. „Něco vyššího“ nemusí být bytost.

Teistický bůh disponuje absolutními vlastnostmi, jako je vševědoucnost a všemohoucnost. U „něčeho“ tyto vlastnosti nemusejí být.

Teistický bůh je tvůrce světa, kosmu, prvotní příčina bytí. „Něco“ může být prvotní příčinou, ale kdo říkal, že bytí nějakou příčinu musí mít?

Teistický bůh může činit zázraky, katastrofy a kataklyzmata. „Něco“ může způsobovat věci mezi nebem a zemí, ovšem záleží na tom, co považujeme za zázrak.

Ježíš byl jeho synem. Může „něco“ mít syna? No, může a nemusí, ale pro něcaře je Ježíš spíš jedním z duchovních učitelů, podobně jako třeba Buddha, Lao-c a další.

Teistickému bohu je třeba vzdávat díky, uctívat jej a řídit se jeho přikázáními. U „něčeho“ tohle všechno vůbec není třeba.

České „něco“ je mnohem širší pojem, který boha přesahuje. Je nespecifikovatelný, dokonale neurčitý. V tohle „něco“ nemám problém věřit ani já, protože „něco vyššího“ není teistický bůh. Toto „něco“ mi neříká, že jsem ze své podstaty hříšný a špatný, nezakazuje mi být tím, kým jsem a nemám povinnost to uctívat. Není popisováno posvátnými texty, nenárokuje si vlastnictví absolutní pravdy, neobsahuje koncept hříchu a nezbavuje to člověka odpovědnosti za své chování a jednání.

Současně toto něco zůstává potenciálně odhalitelné. Abych volně parafrázoval jednoho z amerických „youtube atheists“ Arona Ra, pokud má kosmos nějaký vyšší smysl, prvotní příčinu nebo nějaký cíl, pak ho možná jednou nalezneme a poznáme. A pokud ano, bude to určitě něco mnohem zajímavějšího a úžasnějšího než teistický bůh.  Ovšem, musíme také počítat s tím, že nic takového nikdy nenalezneme. „Něco“ totiž může a nemusí být.

Být něcařem znamená být de facto ateistou, protože něcaři nevěří v boha. Bůh není „něco“. Bůh je příliš specifický, než aby v něj něcař věřil. Ateismus není nic jiného než negativní odpověď na otázku: „Věříš v boha?“ ateista na ni odpovídá: „Nevěřím.“ Něcař odpovídá: „V boha nevěřím, ale v „něco vyššího“. Proto i ateista může klidně být takovým něcařem. A současně něcař může být klidně agnostikem či ateistou, který si ovšem ponechává prostor pro to, co ještě nebylo poznáno, co  může změnit jeho názor. Něcař může být také skeptikem a podrobovat rozumovému zkoumání a vysvětlování různá tvrzení a jevy, které do jeho prostoru pro nepoznané nějakým způsobem vstupují.

Je tedy logické, že po všech těch historických zkušenostech s náboženstvími – ať už těch s bohy, i těch bez bohů – si český člověk chce uchovat nadhled, být nad věcí, mít volné ruce a otevřenou mysl. To je věc, kterou na něcařství vnímám jako pozitivní a nemám problém být také takovým něcařem.

Být něcařem znamená nestrkat hlavu do obojku, který nastavují různé skupiny, které tvrdí, že vlastní nějaké univerzální pravdy. Něcařství je volným prostorem, promenádou, po které se člověk může procházet a prohlížet si různé věci a jevy, mluvit s různými lidmi a posuzovat, s čím kdo z nich přichází. Něcařství skýtá svobodu, prostor pro vlastní myšlenky, vlastní úsudek a vlastní rozhodování. A proto není třeba se za něj hanbit nebo ho brát jako nepatřičné, právě naopak, je to pohled na svět, který člověku umožňuje normálně žít, zatímco si teističtí věřící jinde po světě ve jménu svých bohů a bůžků navzájem lámou krky.