Už odmala hraju počítačové hry, ostatně, jako spousta lidí mé generace. Jako dítě jsem byl takříkajíc u toho, když se tady v 90. letech začaly objevovat ve větší míře hry na PC, vznikaly první herní časopisy, objevovaly se herní konzole. Z doslechu jsem slyšel o pár lidech, kteří už v 80. letech měli Atari 2600, IQ 150, XT a jiné zázračné stroje, které by už dneska neměly chybět v žádném pořádném technickém muzeu.
Zvláštní bylo, že jak jsem vyrůstal, hry vyrůstaly se mnou. Byli jsme jako kluci u toho, když ke 2D plošinovkám přibyly 3D střílečky, objevily se první grafické akcelerátory, hry byly stále více propracované, vypadaly, zněly a hýbaly se stále lépe, předkládaly zajímavější příběhy, více možností jak ovlivnit děj, jak danou hrou projít, nabízely intenzivnější prožitky.
Jednou z mých nejoblíbenějších her v poslední době je Skyrim, páté pokračování série Elder Scrolls. Jde o hru, která hráči předkládá rozlehlý svět, ve kterém na něj čeká kromě hlavní dějové linie plno možných příběhů, může zde potkat plno různých postav, navštěvovat různá města a místa, bojovat, čarovat, či se prostě jenom tak toulat po horách a pláních, prozkoumávat různá zákoutí, občas se dát s někým do řeči a něco se dozvědět a podobně.
Nejde o vymezené dějové koryto, kterým by vás hra hnala stále kupředu, ale volný prostor, který si můžete objevovat po svém. Součástí světa této hry je také určitá ne-hmotná či metafyzická rovina, kterou zde představuje existence magie a také nadpřirozených bytostí, které obyvatelé Skyrimu uctívají, nebo naopak se proti nim vymezují.
Náboženství ve Skyrimu je vlastně dvojího druhu. Na jedné straně zde existuje panteon devíti bohů souhrnně zvaných Aedra (prvorození), kteří mají své chrámy ve městech a svatyně na nejrůznějších místech, a kromě toho je zde soubor mnoha nižších nebo druhotných božstev souhrnně nazývaných Daedra (druhorození), což jsou bytosti s mnohem užším polem působnosti a většinou obyvatel jsou považovány za zlé. Existuje dokonce náboženský válečný řád, který si klade za cíl bojovat proti daedrickým božstvům a jejich uctívačům.
Ovšem, zásadní odlišností fikčního světa Skyrimu a skutečného světa, ve kterém žijeme, je ta věc, že božské bytosti ve Skyrimu objektivně existují a interagují se světem. Když se vaše herní postava pomodlí ve svatyni některého božstva, přijme od něj požehnání, které má vždy pozorovatelný efekt (vyšší síla, vyléčení všech zranění a nemocí, lepší odolnost proti jedům apod.). Daedrické bytosti dokonce mohou s obyvateli Skyrimu verbálně komunikovat, dávat jim instrukce, mohou se objevovat ve viditelné a hmatatelné podobě.
Také magie, čarodějnictví a nekromancie jsou ve Skyrimu objektivní skutečností. V tomto světě lze v dlani silou mysli vytvořit ohnivou kouli a hodit ji po někom. Lze oživit mrtvé tělo, lze se učinit neviditelným, teleportovat se v prostoru, či odhodit bandu nepřátel pouhou silou svého hlasu.
Skyrim je svět, kde všechny tyto věci objektivně fungují. Existence bohů, magie či transcendentna není předmětem víry, je to objektivní skutečnost, se kterou obyvatelé tohoto světa musejí počítat.
Skyrim je svého druhu modelem světa, ve kterém skutečně existují bohové a magie. Ovšem, tato skutečnos poukazuje na jinou zajímavost, a sice že i když jsou v tomto světě bohové objektivně přítomni, lidé nemají potřebu či povinnost je všechny uctívat a následovat jejich příkazy. Existují kulty, o několika věřících, existují mocná božstva, ke kterým se lidé zcela otočili zády, existuje bůh, o kterém jedna z vládnoucích frakcí tvrdí, že není bůh a likviduje všechny, kdo ho chtějí uctívat vzdor tomu, že ten bůh skutečně existuje a ve světě se objektivně projevuje.
Ve světě Skyrimu tak otázka nějaké víry a ateismu zcela odpadá, protože tam by jenom blázen nevěřil a nepočítal s bohy a transcendentnem. Je tedy více než samozřejmé, že moje herní postava bude nosit magický amulet, který zvýší její účinnost v boji. Samozřejmě, že si koupí očarovaný meč, který kromě sečného zranění nepřítele ještě navíc zapálí. Samozřejmě, že se bude modlit ve svatyních, aby se vyléčila z nemoci. Protože toto všechno ve Skyrimu objektivně funguje a ignorovat tuto skutečnost znamená ochuzovat se o značnou část herního zážitku, nebo si průchod některými oblastmi hry zcela znemožnit.
Chápu, že by si mnoho lidí přálo, aby se takové věci děly i v každodenní žité skutečnosti. To ovšem, obávám se, není ten případ. Ať už si člověk dá kolem krku cokoliv, čarovná moc amuletů je sporná, stejně jako modlení se u oltářů, zjevování božských bytostí a podobně. Zvláštěpak přítomnost skeptika a požadavek objektivního testu způsobuje, že se zázraky přestávají dařit, magie najednou nefunguje, Ježíš se svým oblíbeným uctívačem najednou začne komunikovat blbě nebo přestane úplně.
Lidská fantazie a imaginace není nic, zač by se měl člověk stydět. Ale jako všechny nástroje a procesy v lidské mysli, i imaginace mé své místo. Vděčíme jí za mnoho dobrých věcí, uměleckých děl a inovativních nápadů, díky kterým jsme dosáhli mnoha pokroků.
Ovšem když se imaginace začne příliš míchat s realitou, výsledkem mohou být naprosté šílenosti. Poznáte to například v situaci, kdy vám nějaký člověk bude tvrdit, že čárový kód vyzařuje zlé vibrace, které snižují úroveň vaší duchovnosti, ale když ho přeškrtnete fixem, tak je vyrušíte. Nebo když někdo neváhá utrácet desetitisíce korun za kameny, které pak umisťuje do svého bytu nebo na pracoviště, protože prý vyzařují dobré energie. Nebo když vám někdo jiný řekne, že muž s kněžským stupněm svěcení žijící v celibátu má magickou schopnost změnit podstatu kousku oplatky a udělat z něj kousek židovského kazatele z prvního století, nebo že když je automatická puška pokropená svěcenou vodou, bude lépe střílet.
Nebo tvrzení, že američtí indiáni jsou potomci semitského kmene, který odešel do Ameriky v 7. století př. n. l., kde se vyvinul do velkolepé civilizace, která znala a používala kovy, povozy s koly, používala koně k tahu a jízdě, kovové zbraně a brnění, platila kovovými mincemi a pěstovala pšenici a ječmen, ale protože tito lidé odpadli od boha, stali se z nich prérijní divoši, lovci a sběrači, případně primitivní zemědělci na úrovni doby kamenné. Veškeré archeologické, genetické a jiné výzkumy hovoří proti tomuto tvrzení. Přesto v něj však věří asi 13 milionů členů Církve Ježíše Krista Svatých Posledních Dnů, známých spíše jako Mormoni.
Nemám nic proti fantazii. Sám se jí rád oddávám. A kolikrát si taky přeju, abych měl nějakou magickou moc, kterou bych mohl odčarovat všechny své strachy, obavy, starosti a problémy. Jenomže nakonec jsou to jen mé vlastní síly, můj vlastní rozum a vůle, v řadě případů také pomoc a podpora těch, kteří mě mají rádi, díky kterým je překonávám. A popravdě řečeno, nic víc k tomu ve výsledku ani není potřeba, protože ty nejzázračnější věci nakonec bývají současně těmi nejobyčejnějšími.
