Jan Balabán, čtyři roky poté

Dnes je tomu na den přesně čtyři roky od smrti spisovatele Jana Balabána, mého otce. Nebylo snadné se přes tuto nečekanou událost dostat. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Tam, kde byl Jan Balabán, najednou bylo prázdné místo, propast, no, nejvýstižnějším přirovnáním je pro mě příkladová věta z jazykové učebnice, ve které je místo slovesného tvaru jen kolonka na doplnění. A věta bez slovesa není věta.

 O tom jsme se s otcem často bavili. Až se slovesem vzniká věta, promluva, akt predikace, sloveso si zorganizuje celou větu, vznikne téma a réma, větný přízvuk, propoziční význam. Se slovesem to dává smysl. Bez něj se věta bortí, stává se změtí slov.

V takovou změť slov bez významu, svět tvořený slovy, která byla beze smyslu roztříštěna a rozházena všude možně, se proměnil můj život v prvních měsících po otcově nenadálém odchodu. Jde pochopitelně o metaforu, příměr, ale myslím, že čtenář, kterému smrt vzala blízkého člověka porozumí, co se snažím těmito slovy vyjádřit.

Po nějakém čase jsem se svou sestrou navštívil Paříž. Myslím, že to bylo také proto, abychom přišli na jiné myšlenky, dívali se chvíli na něco jiného, chodili po jiné půdě, vytvořili si jiný příběh, než ten, který nám servírovali v Ostravě: „To je tak šílené, že tu váš táta není,“ a taky „Lukáši, ty jsi celý táta, ty když promluvíš, to je úplně jak on.“ Člověk se jak červ pořád plazí kolem prázdného místa, kolem chybějícího slovesa ve větě, které nemůže doplnit, nemůže s ním nic dělat. 

V Paříži mě sestra vzala do Musée d’Orsay, kde jsou ke shlédnutí slavná plátna velikánů francouzské moderny. Tehdy jsem z toho moc neměl rozum. Na rozdíl od otce, který byl velmi citlivým obdivovatelem umění, jsem celkem hlupák. Nejsem schopný vidět v obrazech to, co tam podle jiných uměnovědných lidí nějak je, mnohdy netuším ten výraz nebo sémantické gesto, který dané plátno předkládá, dokud si o tom někde nepřečtu. Jediná věc, která mě v Orsay probrala, byla skutečnost, že navzdory tomu, kolikrát jsem ty obrazy od Moneta, Renoira nebo Gaugina viděl reprodukované v knihách a na plakátech, vidět ty obrazy naživo, „v originále“, je intenzivní zážitek. To, co na plakátě vypadá placatě a člověk si řekne „no tak jó“, v prostoru slavné pařížské galerie působí velmi hmotně, plasticky, přitahuje to váš zrak, můžete si je prohlížet z různých úhlů a vzdáleností, všímat si detailů, lépe to plátno „číst“. Monetovy obrazy najednou fungují! A to mě zaujalo nejvíce. Možná právě proto, že můj svět byl tak roztříštěn, jako ty barevné skvrny, které vidíme, když si jeho plátna prohlížíme zblízka. Ale když se od nich vzdalujete, vyjevuje se něco zcela jiného. Krajina, stromy, květiny, mraky. 

Podobně jsem na tom dneska já, když dnes vzpomínám na svého otce a okolnosti jeho nenadálé smrti. V prvních dnech a týdnech se svět rozpadl na nesouvislé barevné skvrny, naflákané jedna vedle druhé bez nějakého smyslu. Jak čas plyne, vzdaluji se od toho osudného okamžiku, přestávám vidět skvrny a začínám vidět struktury, obrysy, obrazy, předměty, začínám vidět příběh, na prázdné místo ve větě se dostává nové sloveso, objevuje se zase znovu nějaký nový význam, který jenom tuším, ale pořád je to víc, než co jsem viděl 23. dubna večer, před čtyřmi lety.  

Teďka by se asi na závěr hodila nějaká průpovídka o tom, že otec je někde tam nahoře, pánbů tohle a tamto, oblak svědků, společenství živých a mrtvých, duše sem a duše tam, ale to by bylo z mé strany akorát laciné pokrytectví. Těmhle věcem nevěřím. Existence mého otce skončila 23. dubna 2010. Dál už nic není, nemá cenu si nalhávat opak. Ať sklapnou všichni ti propagátoři nesmrtelné duše, nebes, pekel, očistců a jiných nesmyslů. Nechci jim dopřávat sluchu. Dnes ne.
Dál už máme jenom vzpomínky, záznamy, knihy, fotografie. Máme jen barevné skvrny, zdánlivě naházené jednu vedle druhé. Ale když se na ně podíváme z určité vzdálenosti a pod určitým úhlem, můžeme vidět krajinu, číst příběh. Příběh o Janu Balabánovi, mém otci.