Zápisky z cesty po Řecku I.

Zemi, kterou jsem si letos vybral, jako cíl dovolené se stalo Řecko, které je považováno za kolébku naší evropské civilizace.

Navštívil jsem jej v rámci 12 denního pobytově-poznávajícího zájezdu pořádaného několika CK, který kombinoval pobyt u moře na peloponéském letovisku Tolo s návštěvou nejznámějších antických památek.

Největší obavy ze zájezdu jsem měl z dlouhé cesty. První noc jsme strávili v autobuse přesunem z ČR do italského přístavu Ancona. Druhou pak na lodním trajektu do severořeckého města Igumenitsa. Poněkud překvapivou se pro mě stala velice důkladná kontrola našich zavazadel, před nástupem do lodi. Ti, kteří si chtěli pobyt v Řecku zpestřit domácím alkoholem, zde museli ponechat své láhve. Některým byly zabaveny i nože, které měly v kufru.

Plavba již byla klidná a příjemná. Noc pak strávená na polohovacím lehátku v místnosti připomínající kinosál. Plavba lodí je pro mě vždy krásným zážitkem. Pohled na otevřené moře ve mně vyvolává pocit velké svobody a zároveň klidu, který je přirozeně spojen s živlem vody. Jasné až polojasné počasí mi umožnilo pozorovat západ Slunce, i barevnou hru světel při rozbřesku, když jsme se již blížili vylodění v řeckém přístavu.

Kláštery Meteora

Po ranním vylodění jsme pokračovali dál autobusem na východ přes pohoří Pindos, jednou z nejchudších oblastí Řecka, až ke klášterům Meteora, postavených v 15-16.století na vrcholcích vysokých skal, kde již v dobách raného středověku osaměle žili a meditovali křesťanští poustevníci.

Zdejší krajina a výhledy jsou vskutku fascinující. Jen v klášterech, v nichž některých dosud žijí mniši, se tlačilo až příliš mnoho turistů, což mi znemožnilo místo hlouběji vnímat. Zaujalo mně však zdobení zdejších pravoslavných kostelů ikonami, i symboly na stěnách, z nichž některé až nápadně připomínají obrazce pythagorejců, kteří ve starověku odhalili nejedno z esoterních tajemství.

První noc v Řecku jsme strávili v městě Kalambaka, které leží pod těmito skalními útvary. Měl jsem tak možnost alespoň večer si vyjít až k úpatí skal a pod skalním převisem zažít atmosféru soumraku v klidu, již nerušen okolními lidmi.

Delfy

Další den začal ještě za tmy snídaní a pak odjezdem na jih přes Thesalskou nížinu a další horské masivy, které skrz na skrz procházejí Řeckem a jejichž vrcholy převyšují často 2000 metrů.

Na úpatí hory Parnas, několik kilometrů od mořského pobřeží Korintského zálivu se nachází slavné Delfy, další místo našeho řeckého putování.

Starými Řeky bylo označeno jako pupek světa, duchovní centrum řecké antické civilizace. Bylo to místo, kde podle starých antických bájí po potopě světa vystoupil z lodi-archy řecký Noe jménem Deukalion s ženou Pyrrhou a stal se pak praotcem Řeků. Bylo to i místo, které se již v mykénské době sloužilo jako centrum „věštění“ a jako takové se proslavilo v celém tehdejším světě. V dobách starověkého Řecka nebylo žádného významnějšího politického rozhodnutí, které by dříve nebylo konzultováno s delfskými věštci.

Ač ze samotných velkých chrámů dnes zbyly spíše jen rozvaliny, Delfy na mně přesto hluboce zapůsobily. Poté, co jsem si prošel archeologický areál, sedl jsem si na jednu ze zdejších zdí a zadíval se do kraje. Najednou jsem měl pocit, jaký zažívá jogín nořící se do svého nitra nebo člověk pod vlivem sugescí hypnotizéra, kdy pozvolna přestává vnímat to, co se děje kolem něho děje ve vnějším světě. V mé mysli se pozvolna začalo vytvářet něco mezi fantazijní představou a vizí. Spatřil jsem obraz hory, pod kterou ležela hustá mlha a nad ní krásná azurová obloha.  Z ní vycházel obraz ženy, z níž vyzařovala krása a laskavost. Chvíli jsem v tomto stavu setrvával a pak se vydal pěšky dolů. Bylo zajímavé, že v následujících několika minutách se mi stálo něco, co jsem již nikde jinde v Řecku nezažil. Několik lidí nezávisle na sobě se mně ptalo, odkud jsem. Jakoby i na ně zapůsobil odlesk mého prožitku, za který stále děkuji „těm nahoře“.

Poté jsem si ještě prohlédl zdejší muzeum plné nádherných antických soch, nastoupil jsem do autobusu a již mířil spolu s dalšími účastníky zájezdu dál na jih do letoviska Tolo. O několik dní později jsem si v knize „Esoterické Řecko“ přečetl kapitolu o Delfách. Bylo tam psáno, že poutníkům, kteří do Delf přicházeli z touhy po poznání, se pravidelně zjevovala bohyně matka Země. Té bylo původně místo zasvěceno. Až později, kdy zde byly vystaveny chrámy a další stavby zde započal vládnout kult slunečního boha Apolóna. Jeho kult v Řecku má jistě souvislost s vládou 2000 leté éry znamení berana která měla charakter ovlivněný živlem ohně a která se projevila například i tím, že v Egyptě tehdy byl silný kult slunečního boha Re.    

Mykény

Letovislo Tolo, na břehu Egejského moře, na východě Peloponésu je velice vhodným místem nejen na koupání, ale i pro výlety ke slavným starověkým památkám.

Asi nejznámějšími z nich jsou tajemné Mykény, město, které bylo centrem nejstarší dochované civilizace na území Řecka z 2.tisíciletí př.n.l. První věcí, která mně zaujala, byl ráz zdejší krajiny. Tato oblast Peloponésu je plná hor, které svým tvarem až nápadně připomínají pyramidy. Samotné Mykény jsou umístěny na pahorku přesně uprostřed dvou takovýchto hor.

Druhá věc, která mně zaujala, byl charakter některých zdejších staveb. Antičtí Řekové je označili jako kyklopské, podle jednookých obrů-kyklopů, kteří údajně kdysi obývali zemi. Stavby jsou tvořeny obřími kamennými bloky, které velmi přesně navazují jeden na druhý, takže mezi nimi není sebemenší mezera. Sami antičtí Řekové takové stavby již budovat nedokázali a i jejich mykénský původ je i pro nás pouze hypotetický, přímé důkazy nejsou.

I přes pozoruhodnost místa, na mně Mykény nepůsobily nijak moc příznivě. Pociťoval jsem zde napětí, neklid. Mykény byly kdysi jedním z mocenských center tehdejšího světa. Žil zde král Agamemnón, který podnikl legendární, nakonec i vítězné tažení proti Tróji. Muž, který však byl zatížen i klatbou, která zasáhla i toto místo. Mimo to byly Mykény, stejně jako řada jiným míst Řecka a světa duchovně zatížena v minulosti prováděním zvířecích obětních rituálů, ve kterých tehdejší lidé z nevědomosti viděli službu Bohu, ač tím sloužili spíše jeho opaku. Jsem totiž toho názoru, že každá vražda člověka i zvířete, pokud není provedena v sebeobraně, se stává zlem.

Dnes žijeme v době, kdy se velmi obáváme hmotných infektů, jako jsou viry a bacily, ale zcela ignorujeme, či popíráme duchovní infekty. Ty však mohou být ještě nebezpečnější, zvláště proto, že je okem nevidíme a mají tedy dopad hlavně v rovině naší mysli. Proto bych osobně nikomu příliš nedoporučoval pobývat delší dobu na těchto problematických místech a hlavně se k nim mentálně ladit.

Ještě bych dodal jednu zajímavost z Mykén. Ve zdejším muzeu se nachází několik sošek lidí se zvednutýma rukama nad hlavou. Když jsem vyšel z muzea, zkusil jsem zvednout ruce nad hlavou také. Měl jsem pocit, že se mi na chvíli podařilo vymanit se zdejších problematických energií a vnímat zdejší přirozené zemské energie, které byly v minulosti jistě tou hlavní příčinou, která vedla tehdejší lidi se zde usadit. V knize Esoterické Řecko jsem našel výklad pozice rukou oněch sošek: zvednuté ruce představují dva sousední kopce a hlava uprostřed vlastní Mykénský pahorek. 

---pokračování příště---