V čem je NATO pro nás prospěšné?

Když v roce 1990 Václav Havel ve svém projevu v americkém Kongresu žádal po rozpuštění Varšavské smlouvy, také rozpuštění NATO jako již přežilé organizace, tak jsem s panem prezidentem vřele souhlasil.

Uplynulo několik let a Václav Havel svůj názor na NATO diametrálně změnil a stal se horlivým podporovatelem našeho vstupu do této organizace. Já svůj názor nezměnil. Již tehdy se mi nelíbil plán na jeho rozšíření, které bylo porušením slibu, který byl dán Michailu Gorbačovovi v roce 1990 ze strany Západu za to, že bude souhlasit s rozšířením Německa a stáhne všechny ruská vojska ze střední Evropy.

Mé výhrady vůči NATO vzrostly ještě daleko více v březnu roku 1999, kdy začalo bombardování Jugoslávie, akce, kterou jsem vždy hodnotil jako vojenskou agresi odporující základním principům mezinárodního práva. Vzpomínám si, jak před několika lety vzpomínal na tuto dobu tehdejší místopředseda vlády Pavel Rychetský. Evropští politici jej v různých rozhovorech před vypuknutím bombardování ujišťovali, že bez mandátu OSN do toho nejdou. Pak však byli pozvání na kobereček k tehdejší ministryni zahraničí USA paní Albrightovou a všichni otočili. NATO se tak projevilo jako organizace velmi podobná dřívější Varšavské smlouvě. Navenek sdružení nezávislých suverénních států, fakticky však spolek zemí s omezenou suverenitou podléhajících vůdčí velmoci v podobě USA.

Intervence v Jugoslávii byla nejen ilegální, ale byla podpořena také falešnou záminkou. Stal se jím masakr v Račaku. Na místě byla nalezena těla albánských civilistů údajně zavražděných Srby. Později se však ukázalo, že to byly těla albánských ozbrojenců padlých v boji s jugoslávskou armádou a až po smrti převlečených do civilního šatu. Vojenská intervence vedla k odchodu srbských vojáků z Kosova a nakonec k vyhlášení nezávislosti země. Jejím prezidentem je nyní Hasim Tachi podezřelý z řady zločinů jako jsou vraždy či obchodování s orgány odebíranými násilně srbským civilistům.

Dnes si připomínáme 20 let od našeho vstupu do NATO. Bezesporu zazní řada projevů oslavujících naše členství a bezpečnostní zakotvení. Naštěstí nám na rozdíl od 30 let 20. století vnější vojenské ohrožení nehrozí a tak s největší pravděpodobností vojenskou pomoc našich spojenců potřebovat nebudeme. Kdyby však přece jen nějaké vojenské ohrožení přišlo, nejsem si jist, zda by síla spojenectví byla větší než toho našeho s Francií před druhou světovou válkou. Spíše se domnívám, že článek číslo 5 by se naplnil jen tehdy, když by vojenskou pomoc vyhodnotily naši spojenci a především USA jako i pro něj výhodnou. USA v čele s Trumpem razícím heslo „America first“, který by NATO jako relikt minulosti osobně také rád rozpustil, tuto záruku určitě nedává.

I přesto však v NATO vidím jisté pozitivum. V rámci zdravotního systému NATO je kladen velký důraz na Alternativní medicínu. Velení NATO totiž pochopilo, že je levná a v mnoha ohledech i vhodnější než klasická medicína. Myslím si, že v tomto by mohlo být pro nás NATO inspirací.