Úvaha o životě a smrti

Lidský život, stejně jako život každého jiného tvora je ohraničen dvěma mezníky. Nazýváme je zrození a smrt.

Zrození jsme si zvykli spojovat se štěstím a radostí. Smrt s neštěstím a smutkem. A to i přesto, že z pohledu lidské duše je umírání a život bez těla daleko příjemnějším obdobím, než fyzický porod a život ve spojení s fyzickým tělem.

Troufám si říci, že  společnost nás lidí je z velké části společností mimoňů, kteří o sobě sice často říkají, že jsou realisty, nicméně o skutečné realitě světa neví takřka nic. Mámení lidských smyslů a materialistická filozofie ve společnosti vedla k představě světa, tak omezeného, jak jen omezené je poznání člověka žijícího celý život v uzavřené jeskyni, domnívajícího se, že mimo svět jeskyně nic není. 

Dnes naštěstí jsou již i vědou nashromážděné dostatečné důkazy, potvrzující život po smrti. Ať již díky lidem, kteří se vrátili zpět po klinické smrti, nebo těm kteří obdobným zážitkem prošli cestou hypnotické regrese.

V obou případech lidé popisují hluboké uvolnění, lehkost, pocity štěstí a lásky provázející oddělení duše od těla, stejně jako pocity těžkosti a tíže spojené s opětným návratem do fyzického světa. Je to logické. Tělo je svou podstatou hrubohmotným závažím, které brání duši vzlétnout výš a prožívat hlouběji realitu BYTÍ, která je zdrojem a podstatou všeho. 

Přesto by bylo velmi špatné svět hmoty zatratit. Stejně jako neexistuje světlo bez tmy, dobro bez zla, nemůže být duch bez hmoty. Je tak přirozené, že v naší bytostné existenci již od bytí primitivní rostliny se střídají období života s tělem a bez těla. Fáze tělesné existence jsou sice těžší, ale zároveň jsou i obdobími učení a vývoje. Fáze existence bez těla jsou pak obdobím, které můžeme přirovnat k dovoleným  a prázdninám.

Svět duchovní a hmotný nejsou odděleny. I v životě v těle můžeme prožít stavy menšího, či většího odtělnění a různě hluboké vnory do duchovní reality, stejně jako v životě duše bez těla můžeme vnímat co se děje v pozemském světě a také mentálně a telepaticky  komunikovat s pozemšťany.

I když se nám to nezdá, tak po smrti blízkého, můžeme s ním mít mnohem hlubší spojení, než za pozemského života. Často stačí se jen zklidnit a naslouchat. Mnohá naše myšlenková hnutí, rady, inspirace, které považujeme za výtvory našeho mozku, pocházejí ve skutečnosti od našich nevtělených přátel, kteří i bez těla se nám snaží pomáhat a chránit. 

Již v dávných dobách lidé zjistili, že v rezonanci s přírodním cyklem pozvolného přechodu přírody do zimního klidu dochází k nejhlubšímu propojení hmotných a duchovních světů v dobách okolo 2.. listopadu. Tady je také i původ „svátku dušiček“, který si v této době připomínáme a přitom na naše blízké "zesnulé" vzpomínáme.